Omlouvám se, nějak jsem to prohodil. Díky za upozornění, hned to opravím.
Epizoda 2. Zelený problém
Bren stál před okýnkem v řídící místnosti a znepokojeně pozoroval hyperprostor, který byl na rozdíl od pozemského, zeleně zbarvený.
‘‘Nenávidím zelenou už od svých sedmi let!‘‘ Sykl tiše k Neradovi,
‘‘Vážně? Je to moje oblíbená barva už od školky.‘‘ Odvětil nato onen geniální mladík a posadil se na dřevěnou krabici, kterou sem přinesli ještě ráno, plnou vědeckého náčiní. Místnost s brannou byla již dávno plná, Bren jen nevěděl, co má udělat. Nakonec chytil slinu i odvahu naráz a přešel k počítačům poblíž Nerada, aby měl na všechny rozhled, pak pronesl: ‘‘Posádko….Dobře víte že tohle se nemělo nikdy stát, ale…‘‘
‘‘Je to vaše vina!‘‘ přerušil jeho rozmýšlení nad vhodným slovem zoufalý civilista z davu, ostatní se sice nepřidávali, ale bylo vidět že většina z nich si vduchu myslí to samé.
‘‘To teď nebudeme řešit. Je jedno čí je to vina, to budeme řešit až doma! Takže…ehm..všichni vojáci půjdou okamžitě prohledat loď, jestli nenajdou ještě nějaké zásoby, co tu třeba někdo včera nechal!‘‘
‘‘Pane?‘‘ přerušil ho náhle další známý hlas. Jednalo se o majora Jima Ravena, pravděpodobně jediného člena posádky, který byl zároveň lékařem.
‘‘Loď jsme prohledali třikrát, pravděpodobnost že najdeme něco nového je minimální!‘‘ pronesl a již z jeho počátečního tónu bylo slyšet, že předpokládá pomalou, těžkou smrt daleko od svých blízkých.
‘‘Loď se prohledá znovu, všechny zásoby a vůbec cokoli, co máte po kapsách dávejte vpravo od brány. Pokud někdo neuposlechne rozkaz, bude zadržen vojáky. Nestěžujte si, jedeme v tom všichni a tak to zůstane. Jestli nesouhlasíte, tak se odkliďte od ostatních a jestli zjistím, že jakkoli zasahujete do všedního dne ostatních, budete zadrženi taky! Doufám že se vše obejde bez zatýkání.‘‘ dořekl Bren charismaticky a polkl.
Když většina vojáků odešla, ohlédl se po Neradovi,
‘‘Nějaký pokrok?‘‘ Zeptal se. Tázaný ale jen odvětil:
‘‘Vytřídil jsem vše co můžeme použít, je toho ale dost málo. A našel jsem nádrže vody, zmrzlé a zkažené vody, nicméně když se přefiltruje , můžeme ji později použít, samozřejmě omezeně.‘‘
‘‘Dobrá, je mi to líto.‘‘ omluvil se plukovník a odebral se opět k oknu.
‘‘Líto vám to může být, až bude jisté, že všichni zemřeme, teď jsme zatím v pořádku!‘‘ Zvedl mu sebevědomí ten věčný optimista a pracoval dál.
Asi v tu chvíli šel plukovník Stan Kováček spolu s třemi dalšími vojáky jednou z mnoha antických chodeb, ve kterých byl holý zázrak se vyznat bez navádění z řídícího centra.
Zelený svit jim sice rozháněl tmu, ale všichni měli stejně v ruce zapnutou baterku.
Vždy, když došli ke dveřím, jeden voják se oddělil a takto to pokračovalo, dokud nezbyl jen on sám.
Procházel podivnou chodbou, na jejímž konci byly vidět poslední dveře v této chodbě. Šel přímo k nim, neotáčel se a bylo mu jedno, co se kolem něj děje. Dokonce i zelenou záři z občasných oken naprosto ignoroval.
Konečně došel ke dveřím a přejel rukou před otvírací mechanismus, který ale patrně zčervenal, dveře se neotevřely.
Obrátil se, když tu uslyšel podivný zvuk. Rychle se otočil a spatřil, jak se dveře pomalu otevírají a drhnou přitom o jednu z posledních kostek ledu v místnosti, která už se také tavila. Ráno byla místnost určitě ještě zamrzlá, co však trápilo jeho mysl byla otázka, kam se poděla všechna ta voda, která by tavením vznikla.
Vešel dovnitř a spatřil několik podivných zařízení, která vydávala monotónní, skřípavý zvuk. Prohlédl si je jen letmo, nechtěl se zabývat nesmysly. Postupně, se tak svižným tempem dostal až na malou křižovatku.
Cesta doprava vedla k dalšímu podivnému zařízení, které vydávalo zcela odlišný zvuk, cesta rovně byla lemována stroji, které už viděl při cestě sem.
Vybral si tedy cestu doprava, po které šel až ke konci, který symbolizovala ona velká věc. Vypadala velmi podivně. Vlastně to byla velká trubice, která vedla ze země do stropu, všude podél ní ale byly rozmístěny počítače, screeny, tlačítka a podobné vymoženosti.
‘‘Nerade? Asi jsem našel motory.‘‘ řekl najednou do zaplé vysílačky.
‘‘Motory? Kde jste?‘‘ ozvalo se na oplátku.
‘‘Šel jsem pravou chodbou z místnosti s brannou, na jejím konci jsem se vydal doprava a dostal jsem se pravděpodobně ke konci lodi. Jsou tu kusy ledu, takže mohla být ještě včera zamrzlá. Nikde ale nevidím žádnou vodu.‘‘
‘‘Rozumím, co tam všechno je?‘‘ zeptal se mladý hlas.
‘‘Byly tu divné stroje vydávající ještě podivnější zvuk. Pak je tu přede mnou velká trubice zespoda nahoru, která je napůl ve zdi. Má všude kolem dráty a přístroje. Taky něco vydává ale není to ten tón, jaký jsem slyšel předtím.‘‘ vysvětlil Stan.
‘‘Dobře, pak se nato podívám. Běžte dál a když na něco narazíte, řekněte mi jo?‘‘
‘‘Jo.‘‘ odvětil Stan do vysílačky. Vydal se tedy o místnost dál uličkou, kterou si na křižovatce nevybral.
Po chvíli opět narazil na dveře, pokusil se je otevřít ale tentokrát se ani nehnuly.
Obrátil se, když opět uslyšel podivný zvuk. Tentokrát šlo ale o téměř nelidský, zoufalý křik. Rozeběhl se chodbou zpátky a vydal se za zdrojem té ohavnosti.
Několikrát minul, ale kličkoval uličkami poměrně zkušeně, dokud nedorazil ke dvojici vojáků. Jeden z nich byl zdrojem onoho hluku, ležel, svíjel se a držel si bolestně obličej, přičemž zoufale řval a kašlal krev. Druhý nad ním klečel a snažil se mu pomoci.
‘‘Co se stalo?‘‘ Zeptal se plukovník vyděšeně.
‘‘Šel chodbou a když se po mě ohlížel, zasáhl ho náhodný výstřik nějakého sajrajtu!‘‘ Plukovník se otřásl při pohledu na raněného, ale zachoval si chladnou hlavu nato, aby mohl zavelet: ‘‘Přeneseme ho do místnosti s brannou, Jim se na něj už podívá!‘‘
Když dorazili, zjistili že vojáků s podobným zraněním je o dost víc, než pouhý jeden. Všichni leželi kolem jednoho upoceného muže, který jim horečnatě obvazoval rány. Čtyři z nich měli obvázané různé části rukou, další dva čekali, až je medik Jim Raven ošetří popáleniny na nohou.
‘‘Co se tedy kruci děje?‘‘ Odfrkl voják, který pomáhal Kováčkovi s raněným.
‘‘Asi před dvaceti minutama je začali přinášet, od tý doby se tu hromadí se stejným zraněním, prý je zasáhl náhodně vypuštěný plyn.‘‘ Odvětil medik Raven a nepřestával odstřihávat miniaturními nůžtičkami další a další obvazy.
Stan odložil raněného poblíž, když uslyšel další křik, tentokrát velmi blízko. Vyběhl spolu s několika dalšími levou chodbou a viděli, jak se na zemi povaluje ohořelé tělo, mrtvola, křik utichl jako pohyby oběti.
‘‘Všichni dál! Zpátky do místnosti s brannou!‘‘ Poručil co nejrychleji to šlo a všichni se instinktivně přesunuli zpět. Byli vystrašení, Stan téměř okamžitě vyšel nahoru ke konzolím, kde Nerad cosi řešil.
‘‘Marku, co to kruci je? Co se to děje?‘‘ vyvalil na něj otázku napůl zuřivě a napůl zhnuseně. ‘‘Pracuji na tom a- počkat!‘‘ Screen počítače náhle spadl a nahradila ho černá obrazovka. ‘‘Bože to tu neplatili účty nebo jak?‘‘ Zařval na celé kolo. Stan se musel připomenout, ‘‘Nerade! Už máme několik raněných, jednoho mrtvého, co se to děje?!‘‘
‘‘Počítače se zbláznily, došlo k menšímu zkratu a navigace se zhroutila. Takže náš výchozí bod je nastaven jako bod v alternativní realitě!‘‘ Řekl Nerad pomalu, ale o to víc děsivě.
‘‘A teď normálně prosím!‘‘ okřikl ho nechápající Kováček.
‘‘Loď půjde na místo určení normálně, ale jelikož je místo v podstatě jinde, nevyskočí z hyperprostoru!‘‘ pokračoval Marek.
‘‘A to znamená co?‘‘
‘‘Mám dobrou a špatnou zprávu! ‘‘ Řekl vědec téměř šeptem, aby to ostatní neslyšeli.
‘‘První tu špatnou!‘‘ pokračoval Kováček.
‘‘Zítra nás to sešrotuje do salátu!‘‘
‘‘Bože, teď tu dobrou kruci!‘‘ řekl vztekle, div že to nikdo jiný neslyšel.
‘‘Bude to až zítra! ‘‘‚
‘‘Krucinál to má bejt dobrá zpráva?‘‘ okřikl ho,
‘‘No, ještě jsou tu nanity, které závady opravují, proto to nikdy netrvá déle než pár minut!.‘‘ ‘‘Můžeš výchozí bod přeprogramovat?‘‘ ptal se plukovník dál.
‘‘To sotva!‘‘ odvětil Nerad a v tu chvíli počítače opět naběhly.
‘‘Co se chystáš udělat?‘‘
‘‘Upřímně, nemůžu dělat skoro nic!‘‘ Odvětil Marek a z jeho tónu znělo, že má už poměrně strach.
‘‘Ty jsi přece tuhle loď našel! Nějaké přeprogramování pro tebe nebude problém!‘‘ Snažil se Kováček zvýšit neradovi sebevědomí, ale místo kladu to přineslo zápor v podobě:
‘‘Já nejsem McKay!‘‘, což přehlučilo veškeré dění v místnosti.
V tu chvíli od okna přiběhl Bren a uklidnil všechny slovy:
‘‘V pořádku, jedná se jen o přátelskou hádku!‘‘ Zalhal v té chvíli jediný člověk, který měl tu moc, aby veškerou posádku ovládal pouhými slovy.
‘‘Jistě, promiňte.‘‘ Řekl Stan potišeji. Nerad se opět snažil s počítačem cosi udělat, jenže ten vzápětí znovu spadl.
‘‘Přece musí existovat způsob, jak tomu předejít!‘‘ zašeptal na něj prosebně ještě jednou Stan. ‘‘Ano, existuje. Můžeme zkratovat motory, jenže bysme se k nim museli dostat a projít tak vlastně polovinu lodi, což se mi díky tomu plynu vůbec nelíbí!‘‘
‘‘Řeknu to Brenovi, vyberu pár nejlepších vědců a dostanem se tam!‘‘ Počítače opět naběhly. ‘‘Zbláznil ses?‘‘ rozkřičel se Nerad.
‘‘Poslouchej, mě se vůbec nelíbí představa, že bych měl bejt na salát, takže ten plán prostě provedeme a zachráníme tuhle zatracenou bárku!‘‘
Domluvil a přistoupil k Brenovi ,začal mu šeptat, výsledek toho byl, že po chvíli stál Bren opět poblíž Nerada a připravoval se na proslov, ale když se nadechoval, přehlušila ho silná rána poblíž něj, která ho zároveň vylekala vylekala.
Jednalo se o Nerada, který zlostně udeřil do prázdného místa na klávese když počítač opět spadl a vzápětí zařval v češtině: ‘‘Doprdele co to má bejt! To je snad vod číňanů kruci!‘‘ Když pak zjistil, že se Bren chystal mluvit, vzápětí si sedl a Bren si jen odkašlal, začal.
‘‘Vážení a milí, loď se dostala do problémů. Potřebuji tedy pár vědců-dobrovolníků, kteří budou ochotni projít lodí až ke vzdáleným motorům, kde zabrání zkáze celé posádky. Je tu někdo takový?‘‘
Zavládlo hrobové ticho.
Asi půl minuty se nic nedělo a většina lidí se jen rozhlížela všude kolem sebe.
Nakonec se zdvihla jedna ruka, patřila Tinwelin Watanwi, vědkyni zhruba tak staré jako byl i Nerad.
Vzápětí se přihlásil další dobrovolník, vědec co byl přítomen již na Arktidě, byl jím Ivan Nerezov. Nikdo jiný ale ruku nezdvihal a tak se musel Bren spokojit s tím, že osud posádky bude záviset na čtyřech lidích.
‘‘Nemusím vám snad říkat,‘‘ začal Bren ‚‘‘že to co děláte má zachránit loď? Proto se snažte ji zachránit a ne si hrát na hrdiny. Pro mě jste lepší živí než mrtví! Tak běžte a hodně štěstí!‘‘
Tým se vydal na cestu, v prvních sekundách jen letmo obcházeli proudy plynu, které se vynořovali tak rychle, jako mizeli. Teprve až když byli blíž motorům, naskytli se první potíže. Sem tam vyšlehl plyn a spálil tak někomu kus oblečení, ale nic co by skupině výrazně přitížilo na životu.
Do místnosti s motory se nakonec dostali bez problémů, ale nebezpečí bylo teprve před nimi.
Všichni vědci vyndali tablety téměř současně, aby mohli začít řešit onen problém.
Pracovali, jak mohli a jejich výkon přinášel plody.
‘‘Už to skoro bude!‘‘ Ozvalo se vždy po několika minutách a všichni tomu věřili. Obcházení systémů nejvyspělejších antických zařízení nebylo lehké, potil se jak pot, tak krev. Času měli dost, problém byla jen stále se zvětšující hrozba upálení.
‘‘Kruci, tohle je snad naschvál!‘‘ Zařval Nerad, opět ve své mateřštině jak ztrácel nervy po úmorném dni.
‘‘Co se děje Nerade?‘‘ Napomenul ho Kováček.
‘‘Loď v hyperprostoru nějak zrychluje, hlavně se mě neptej jak, protože nevim!‘‘
‘‘Co to znamená?‘‘
‘‘Že salátu se dočkáme zhruba do několika hodin!‘‘
‘‘To v pohodě stihneme, zatím žádné problémy nebyly.‘‘ Odvětil věcně Kováček.
‘‘Nechápeš, jak loď nabírá rychlost, dochází k náhodným potížím. Tedy že čím rychleji poletíme, tím víc tady bude tryskat plynu! ‘‘ Ukončil konverzaci Nerad.
Hodiny pomalu ubíhaly a šance na přežití se značně redukovali. Nerezov už to dávno vzdal, ale zbývající dva hrdinové se stále snažili zkratovat motory, což rozhodně nebylo tak lehké, jak by se to mohlo zdát.
Watanwi, od které by to nikdo neočekával zničehonic vykřikla: ‘‘Mám to!‘‘. A skutečně to vypadalo velmi dobře.
Náhle však vytryskl další proud plynu nebezpečně blízko.
‘‘V pořádku! Vznik plynu na místech je náhodný, už se tu znovu neobjeví!‘‘ Hlásal Nerad, který byl dosti spokojený.
Všichni vzali své tablety a chystali se práci dokončit, jenže opět uslyšeli syčení plynu, tentokrát až příliš blízko, za nimi.
‘‘Nerade! Co to má bejt?‘‘ Křikl Kováček a těsně se vyhnul dalšímu proudu.
‘‘Loď míří stále do jiné reality! Chce to chvíli, abychom to stihli, Bingo!‘‘ Křikl na oplátku a skrčil se před dalším proudem.
Čas jim už pomalu vypršel, ale Nerad už měl vše připravené. Už přikládal ruku na svůj tablet, který měl vše odsouhlasit a vyřešit, ale další proud plynu strhl jeho ruku.
Okamžitě začal řvát bolestí, nebyl schopen tlačítko zmáčknout.
Zato v Kováčkovi se cosi hnulo a okamžitě práskl rukou na zlověstné tlačítko enter přes plyn, který proudil těsně kolem tabletu. Ruka dopadla a plyn se vypnul, loď byla zachráněna ale křik dalšího člověka značil, že až tak v pořádku to zase není.
Jakmile pak přišla čtyřčlenná výprava zpět do místnosti s brannou, okamžitě se jich chopil Raven. Těm co byli v pořádku blahopřáli, toho si ale Kováček nemohl užít, byl v bezvědomí.
Několik hodin se ho Raven snažil ošetřit provizorně, naštěstí ale další hlídka, co měla za úkol prozkoumat stav lodi, nalezla antickou léčebnu. V ní strávil Kováček celý den, po který většina personálu jen hladověla. Loď mezitím znovu skočila do hyperprostoru a roztříštila tak smělé plány civilistů na možný návrat.
Do místnosti přišla Kinsová, která cítila výčitky svědomí, že nepomohla zachránit loď. Pomalu přešla až k Ravenovi a špitla:
‘‘Jak je mu?‘‘
Ten se na ní podezřívavě podíval a s notnou dávkou pobavenosti v tónu odpověděl:
‘‘Je úplně v pořádku, ráno bude jako rybička! Akorát bude mít zákaz hýbat s pravou rukou.‘‘
‘‘A proč mu jí nezasádrujete nebo něco podobného co lékaři většinou dělají?‘‘
‘‘Heh, je jen popálený slečno.‘‘
‘‘Dobrá. Bren mě posílá pro nějaké léky proti bolesti hlavy.‘‘
‘‘Těch nemám dostatek ani kdybych je měl dávkovat mravencům! Co se mu stalo?‘‘
‘‘Jemu nic, ale Nerada začala bolet hlava, dokonce už ani nemluví, myslím že mohl chytit nějakou nemoc, přeci jen ta loď byla potopená na dně oceánu.‘‘
‘‘Pravděpodobnost, že by takovou nemoc chytil jeden člověk je slečno velmi malá. Spíš se do té hlavy uhodil. Lituji ale nemůžu pro to nic udělat, léků je tady akutní nedostatek, díky bohu za ty stroje tady.‘‘
‘‘Dobrá, příděl máte v 14:55.‘‘ zakončila větu, obrátila se a prostě odešla.