Epizoda 4. Kam dál?
Loď, jež před několika dny unesla celou lidskou posádku napříč galaxií se nyní postupně stávala jejich domovem. Bylo zde příliš mnoho starostí, než aby ji nenáviděli, ale zároveň jich nebylo tolik, aby proklínali svůj osud. Zdálo se, že většina lidí už téměř zapomněla, co je dostalo do této situace, začali se přizpůsobovat.
‘‘Takže vy mě chcete říct, že jste bez mého svolení zastavili loď a vydali se na planetu, o níž jste nevěděli naprosto nic a ještě jste tam ztratili několik dobých lidí?‘‘ Rozčiloval se Bren před prohřešili, kteří teprve před několika hodinami donesli na palubu lodi jídlo, které se ukázalo nezávadné.
‘‘Nemohli jsme vědět, že nás tam někdo napadne! Ani oni nemohli vědět, že tam někdo přiletí, byla to jen náhoda!‘‘ Odporoval Stephanson.
‘‘Modlete se, aby nato zapomněli! Nebo proboha aby neměli vesmírné lodi! To by ještě scházelo!‘‘
‘‘Nic jako vesmírné lodi jsme tam neviděli, ale myslím, že to nebyli jen tak ledajací domorodci. Útočili přesně a bez zaváhání, spíš bych řekl, že to byli vojáci!‘‘ Vysvětloval Stephanson dále.
‘‘Dobrá, řekněme, že je to vyřešené! A teď mi povězte o tom antikovi, který to na nás ušil!‘‘
‘‘Nevíme o tom nic, Nerad smazal velkou část svých vědomostí, aby mu vůbec nějaká část zůstala. Nejdřív nám řekl dvanáct procent, pak osm a nakonec z toho byli dvě procenta z určitého úseku paměti antiků.‘‘
‘‘A to se rovná jakým vědomostem?‘‘ Ptal se dál Bren.
‘‘No nevím, ale říkal, že víc by jeho mysl nepobrala-tedy jako lidská mysl.‘‘
‘‘No dobře. Zavolejte mi sem Kinsovou, rád bych věděl, co mi nato řekne ona.‘‘
‘‘Dobrá!‘‘ Dořekl Stephanson a rozhlédl se po místnosti. Měla tvar obdélníku se zaoblenými rohy, uprostřed byl stejnotvarý stůl, který na určitých místech bíle zářil. Kolem něj stálo celkem dvaadvacet židlí podobných onomu stolu. Vše mělo světle hnědou barvu, až se zdálo že je to vyrobeno ze dřeva, byl to však kov. Dveře byli na širší straně místnosti a táhli se po většině jejich plochy. Otvírali se velmi zajímavým způsobem, jelikož se skládali z menších obdélníků, každý z nich změnil polohu vůči protější zdi na kolmou a uvolnil tak průchod dovnitř.
Stephanson vstal a pomalu k nim přišel, dvakrát na ně zaťukal a po chvíli se otevřely.
‘‘Přestává mě bavit tahat s sebou někoho s antickým genem!‘‘ Odfrkl si a pohlédl na vojáka, který proti němu stál.
‘‘Kinsová, dovnitř!‘‘ Rozkázal a těsně ji minul, míříc do místnosti s branou, která se ukázala být zároveň můstkem.
Jak se ukázalo, došel tam akorát. Nerad totiž znovu odstrkoval dalšího vědce, Karima Younise který ho měl případně zastoupit.
‘‘Notak! Co se zase děje?‘‘ Okřikl je Stephanson pobaveným tónem.
‘‘Nechce mi říct, co se děje!‘‘ Hájil se Younis.
‘‘Jak co se děje? Nerade, co se děje?‘‘ Zeptal se Stephanson nezměněným hlasem a vyšel po schodech nahoru, za nimi.
‘‘No, totiž jsme skoro na konci cesty.‘‘ Odpověděl nejistě.
‘‘Jak skoro na konci? Co to znamená?‘‘ Ptal se dál.
‘‘No když se blíží konec skoku, loď většinou vystoupí z FTL a zastaví na místě určení!‘‘ dokončil.
‘‘Zas tak daleko za tebou nejsem. Takže to znamená, že loď otočíme a poletíme zpět?‘‘
‘‘Na absolvování té cesty podruhé nemáme dost energie. Zastavili bychom se tak uprostřed.‘‘
‘‘Jak dlouho by trvalo, než bychom ten zbytek dojeli?‘‘
‘‘Odhadem pár mili-‘‘
‘‘Výborně! Pak mě vzbuď!‘‘ Přerušil ho Thomas a chystal se otočit, že se vrátí, jenže Nerad ho zastavil další větou.
‘‘Tohle není žádná zábava chápeš?‘‘
‘‘Promiň, ale právě jsi mi řekl, že za chvíli vyskočíme v prázdnotě a nebudeme se moci vrátit zpět! Co bys nato řekl ty?‘‘
‘‘Já jsem neřekl že přistaneme v prázdnotě, ale u planety!‘‘
‘‘Ne, to si neřekl!‘‘
‘‘Ale jó, říkal jsem to.‘‘
‘‘Ne, neříkal!‘‘
‘‘Jo, pamatuju si to!‘‘
‘‘Já si pamauju, že si nic takového neřekl!‘‘
‘‘Jo, říkal jsem to!‘‘
‘‘Ne, neříkal!‘‘
‘‘Jo, říkal!‘‘
‘‘Ne, neříkal!‘‘
‘‘Pánové!‘‘ přerušil je Younis, ‘‘chováte se jako děti, víte o tom?‘‘
‘‘Ticho!‘‘ zadržel ho Nerad.
‘‘No, už je to zase tady, už mě zase vyháníš!‘‘ konstatoval Younis.
‘‘Ne! Buď zticha!‘‘ Přerušil ho znovu a naklonil se k monitoru.
‘‘Co se děje?‘‘ Zeptal se Stephanson a společně s Younisem se k němu naklonili.
‘‘Vidíte to?‘‘ Zeptal se Nerad a ukázal na prázdné místo na obrazovce.
‘‘Ne.‘‘ Odvětil Stephanson.
‘‘Já taky ne.‘‘ Pokračoval Nerad.
‘‘A co to znamená?‘‘ řekl výrazně Stephanson očekávajíc doplnění.
‘‘Znamená to, že tam nic není!‘‘ pokračoval Nerad.
‘‘Jakto?‘‘ pronesl Younis překvapeně.
‘‘Asi tam nic nebylo.‘‘ Odpověděl Nerad.
‘‘A proč nám to ukazuješ?‘‘ zeptal se Younis.
‘‘Abych se přesvědčil.‘‘ Odpověděl.
‘‘Tohle dělá pořád?‘‘ Zeptal se Stephanson.
‘‘Jo, pak ještě kryje obrazovku a když se kouknu, nic tam není ale jinak docela spolupracujeme.‘‘
‘‘Měli byste se chytnout géniové!‘‘ Přerušil je Nerad a zapřel se o počítač. Stephanson okamžitě sjel rukou k zábradlí, ale Younis se jen potměšile usmál.
Loď s sebou ale znenadání švihla a on se důvěrně seznámil se zemí. Nebyl ale jediný, většina lidí po celé lodi také spadla. Zelené světlo z oken vyprchalo a zdálo se, že loď stojí.
‘‘Haha! Tak tohle si budu pamatovat do konce života!‘‘ Zasmál se Nerad.
‘‘Co se stalo?‘‘ Zeptal se Stephanson.
‘‘Vystoupili jsme z hyperprostoru.‘‘
‘‘A kde to jsme?‘‘
‘‘Dej mi chvíli, zjistím to.‘‘ Odpověděl, jenže loď znovu cukla, nyní ale mnohokrát méně. Naklonila se, což posádka poznala dle obrysu planety, která předtím z oken vidět neviděla. Za chvíli se k ní obrátila čelem a zamířila k ní.
‘‘Kam letíme?‘‘ Zeptal se Stephanson nevzrušeně.
‘‘Na tu planetu, na mapě má u sebe modrej čtvereček.‘‘ Řekl Nerad.
‘‘Čtvereček, to je dobrý ne?‘‘ Zeptal se Stephanson.
‘‘Podle toho, jestli ti šla geometrie.‘‘ Odpověděl. V té chvíli se ale z vysílaček obou dvou ozvalo: ‘‘Co se děje?‘‘ hlas patřil Brenovi.
‘‘Klid, pojďte na můstek a brzy uvidíte sami.‘‘ Dopověděl nerad klidně do vysílačky, které se téměř nedotkl.
‘‘Co to má znamenat?‘‘ Zeptal se Bren znovu, ale odpovědi se už nedočkal, protože veškeré osazenstvo můstku bylo na nohách a dívalo se na zeď, která byla za branou. Její prostřední část se totiž odklopila a ukázala tak posádce další okno-to ze kterého byla právě teď vidět celá planeta. Byla celá zelená lesy, ale sem tam to překrývala modrá barva, která patřila téměř určitě gigantickým řekám, které musely být téměř jako moře.
‘‘Lepší, ne?‘‘ Dodal Nerad.
‘‘Určitě, teď už vidíme pořádně a můžeme si být jisti, že nenarazíme do stromu.‘‘ Odpověděl Stephanson a oba se usmáli.
V té chvíli do místnosti vběhlo několik osob, první byl Bren a za ním několik civilistů, voják dvě ženy-slečna Kinsová a slečna Watanwi. Všichni se ale zastavili téměř ve vchodu, když viděli, že loď se blíží k oné nádherné planetě.
‘‘Co se to tu kruci děje?‘‘ Vyrušil je Bren.
‘‘Jsme na místě, loď přistává.‘‘ Odpověděl Nerad.
‘‘Dobře, máte nad ní kontrolu?‘‘ Pokračoval Bren.
‘‘Ne, ale stejně by nám to moc nepomohlo, na let zpátky nemáme energii.‘‘
‘‘A co brána?‘‘ zeptal se.
‘‘Myslím, že ani na vytočení nemáme tolik energie.‘‘ dopověděl Nerad. Loď již byla téměř u planety a změnila směr, letěla spodem dolů a ačkoli na planetu už nikdo neviděl, všichni bez vyjímky věděli, že se přistává. Vysílačky stále nedávaly pokoj a Nerad je ignoroval, proto musel Stephanson stále dokola opakovat, že se mají všichni dostavit do místnosti s bránou.
Ta se také postupně plnila, ale ve chvíli, kdy loď byla již téměř na zemi byla polovina posádky stále někde jinde.
Náhle měli všichni možnost vidět nízkou věž, která končila až u veliké stavby tvaru obdélníku. Stěny měla zkosené, takže se po nich dalo vyběhnout na střechu, ale ta nejzajímavější věc byla, že ačkoli již měli dávno přistát, stále klesali. To vysvětlila plošina, která se pod nimi právě pootevřela a uvolnila tak lodi místo. Klesli poměrně nízko, dokud opravdu nepřistáli. Plošina se nad nimi uzavřela a jediný zdroj světla byla loď. To se ale rychle změnilo, protože vše v jednu chvíli začalo být jasnější, dokud se světla, která to měla na svědomí úplně nerozjasnila.
‘‘My jsme přistáli?‘‘ Zeptal se Bren.
‘‘Vypadá to tak.‘‘ Přisvědčil Stephanson a všiml si, že Nerad již vedle něj nestojí, nýbrž je zpět u počítačů.
‘‘Nerade, kde to jsme?‘‘ Zakřičel Stephanson.
‘‘Na antické základně, stovky, nebo lépe-tisíce let nepoužívané základně. Už mám kontrolu nad některými systémy, stále přibývají další.‘‘
‘‘A je to venku bezpečné?‘‘ ptal se dál.
‘‘Těžko říct, za osm tisíc let se toho muselo dost změnit, ale podle databáze zde není nic, co by nás mohlo ohrozit.‘‘
‘‘Takže máme osm tisíc let staré informace? Tak to jsme toho asi dost prošvihli co?‘‘ Usmál se Stephanson. Rázem si ale všiml podivného stínu na předních oknech.
‘‘Nehýbejte se!‘‘ Zašeptal a ostatní, jakmile zjistili, kam se dívá ho poslechli. Stín se líně přiblížil, bylo vidět, že se slaňuje na podivném lanku, dokud nenarazil na loď, jen pár metrů před oknem. Motal se, ale dost rychle se skryl za malým výstupkem, který mu poskytoval stín. Bylo jasné, že na slunce asi není příliš zvyklý.
‘‘Co to je za hnus?‘‘ pronesla Kinsová znechuceně.
‘‘Asi nějaký pavouk. Nemá cenu se jich bát, venku je dost světla, takže se k vám nepřiblíží. Navíc asi hodně dlouho člověka neviděl.‘‘ Vysvětlil Nerad.
‘‘Říkej si co chceš, já ven nepolezu!‘‘ špitla.
‘‘Thomasi, vem si několik vojáků a porozhlédněte se v okolí lodi. Nerade, kde má tahle loď dveře ven?‘‘ zeptal se Bren.
‘‘Můžu vás transportovat paprskem.‘‘ odpověděl.
‘‘My máme asgardský transportační paprsek?‘‘ Žasl Bren.
‘‘Nevím, jestli asgardský ale transportační určitě. Takže můžu?‘‘ Zeptal se. Bren se na Stephansona otočil, zjistil že kolem sebe už pár vojáků má.
‘‘Vemte si ještě Younise, třeba budete něco potřebovat vysvětlit, popisování do vysílaček mi vždycky vadilo.‘‘ Hlesl Bren. Younis se tedy nepříliš ochotně připojil k osmičlennému týmu.
‘‘Takže tři-dva-jedna…‘‘ Odpočítal Nerad a než aby řekl teď, transportoval je ven.
‘‘A jsou tam!‘‘ zakončil.
Celý tým se objevil poblíž lodi, která byla několik posledních dní jejich domovem.
Nyní měli za úkol zajistit oblast, po které se budou dost možná v příštích dnech pohybovat.
Stephanson si vyměnil pár gest se tříčlennou skupinou vojáků a ta rázem změnila směr na levou stranu. Další shluk gest následoval ke druhé skupince a ta se vydala opačnou stranou. On, Younis a další voják tedy měli postupovat dopředu, kde byla vidět úzká chodba.
‘‘Myslíte, že ten pavouk by slyšel vaše rozkazy a nadběhl nám nebo je to zlozvyk?‘‘ Zeptal se nechápavě Younis. Stephanson mu ale rukou jasně naznačil, že má být zticha.
Postupovali dále, dokud nedošli k oné chodbě. Zdi byly pobledlé, ale vypadali pevně. Chodbou se tedy mohli vydat dál, hned k první zatáčce co vedla doleva. Jakmile k ní ale došli, Stephanson zbytek zadržel a hned bylo vidět proč, ze stropu chodby se totiž spouštělo stvoření, které se předtím spustilo i na loď. Bylo to odporné, mohlo měřit tak čtvrt metru na všechny strany. Mělo to čtyři nohy, které ale nekončily klasicky, nýbrž úzkými bodáčky. Hlavu to mělo pravidelnou, do trojúhelníku, jako ústa sloužil malinký sosák, očí to mělo šest.
Počkali, dokud se stvoření nespustilo na zem a ani se nehnuli, když si jich všimlo. Nejprve se kolébalo a pomalinku ustupovalo, ale v tu chvíli se ozvalo cvaknutí, jež měla na svědomí pistole Stephansona, který ji právě odjistil. Ten podivný pavouk se mezi ně znenadání vrhl velkým skokem, jemuž se naštěstí stačili všichni vyhnout. Bohužel nečekali, že bude stvoření útočit dále a už vůbec ne, že další skok přijde tak brzy. Dopadlo to na vojáka a svou tenkou, špičatou nožkou mu probodl rameno. On zařval, střelit to ale nemohl, protože kvůli svému zranění nemohl mířit. Stephanson také nemohl vystřelit, protože voják s sebou šil ze strany na stranu a byla zde možnost, že by zasáhl jeho. Pavouk nezůstal jen u ramene a další ze čtyř nohou probodlo umírajícímu hrdlo. To už voják neustál a skácel se k zemi, kde pomalu umíral. Stvoření ale znovu skočilo, tentokrát na Younise, přistálo mu na hlavě a chystalo se probodnout, naštěstí byla Stephansonova zbraň dostatečně rychlá a stvoření zasáhla. Stejně se ale nezdálo, že by ho to nějak obtěžovalo. Ranou, jež dostalo bylo nuceno spadnou na zem, ale okamžitě se převrátilo na nohy a chystalo se znovu skočit, jenže to už měl Stephanson po ruce samopal a rozstřílel stvoření tak, že nezbylo nic co by bylo schopno skákat.
Thomas okamžitě klekl k vojákovi, ten byl ale mrtvý. Proto se podíval na Younis, který se sotva vzpamatoval z prvního útoku, ale jinak byl v pořádku.
‘‘Stačilo, vracíme se!‘‘ řekl vůdcovsky a vzal vysílačku.
‘‘Všichni zpět na Oriel, je to rozkaz! Máme mrtvého, pokud uvidíte pavouka, neváhejte a zneškodněte ho, je smrtící!‘‘
Ozval se zvuk podobný, jako když někdo klepe na dveře a z levé zatáčky se vynořila další tři ta podivná stvoření, Thomas neváhal a začal střílet, přičemž společně s Younisem ustupoval.
‘‘Nerade, připrav přenos, právě jsme způsobili menší hvězdnou pěchotu!‘‘ Houkl Younis do vysílačky, protože Stephanson byl příliš zaneprázdněn, za chvíli mu došli náboje a nebyl čas je přebít, obrátil se a spěchal k lodi. U té už byla jedna skupina, která taktéž střílela, ale jejich cíl nebyl doposud vidět. Jakmile ale vyběhli z uličky, viděli, že tato skupina si našla podobné přátele. Z leva ještě stále dobíhala poslední skupina, která jich měla za sebou také plno. Naštěstí byli již dost blízko, aby Nerad mohl všechny transportovat, ocitli se na lodním můstku, kousek od brány.
‘‘Co jste provedli?‘‘ Zakřičel na ně Bren.
‘‘Ty pavouci na nás zaútočili pane, dostali jednoho našeho a byla jich spousta!‘‘ Řekl Stephanson.
‘‘Co budeme dělat?‘‘ Zeptal se Bren na celou místnost.
‘‘Měli bychom odsud vypadnout!‘‘ řekl Younis.
‘‘Ta věc se nad náma zavřela a já nevím, jak jí otevřít.‘‘ Upozornil Nerad.
‘‘Brána už jde?‘‘ zeptal se Younis.
‘‘Ano, ale zas takové nebezpečí nehrozí. Navíc může být tahle loď jediná šance dostat se domů!‘‘ Upozornil Nerad.
‘‘Tak co můžeme dělat?‘‘ Zeptal se Bren.
‘‘Můžu se pokusit něco vyhrabat z počítačů, ale nic neslibuji.‘‘ Řekl Nerad.
‘‘Dobrá, ale-‘‘ začal Bren, jenže jeho hlas přerušila dlouhá střelba poblíž něj, při které se většina lidí přikrčila.
‘‘Svině! Jak se sem dostal?‘‘ Vykřikl jeden z vojáků potom co zastřelil dalšího pavouka, jež se právě objevil za rohem.
‘‘To není možné, loď je bez škvír dovnitř! Hangáry jsou zavřené, nemohlo se to sem dostat!‘‘ Kroutil odmítavě Nerad hlavou.
‘‘Musel si to přenést s námi!‘‘ Řekl Stephanson.
‘‘Přemístil jsem vás na jedno místo, ne po celé lodi!‘‘ Řekl Nerad důrazněji.
‘‘Umí být dost rychlí, párkrát se nám dostali do zad tak, že jsme je ani neviděli!‘‘ Vysvětlil Hurter.
‘‘Dobře, udělejte skupinky po dvou. Každý, kdo nemusí chodit po palubě bude tady, prohledáme loď, jestli ještě nějakej nepronikl!‘‘ Rozkázal Stephanson a místnost se od všech vojáků vylidnila, takže zůstali jen civilisté.
‘‘Podíváme se, co s ním udělá elektřina!‘‘ Řekl Raven a přiložil k mrtvému pavoukovi podivný drát, který byl na konci plochý. Jen se ho dotkl, pavouk začal jiskřit a jeho bříško vzápětí vzplálo, začalo se z něj kouřit a po ošetřovně se rozšířil smrad spáleného masa.
‘‘Nerade, už to mám!‘‘ Řekl hned do vysílačky. ‘‘Stačí trochu elektriky a je z toho Kung-pao!‘‘
‘‘Vždyť si před chvílí odešel!‘‘ Odvětil Nerad.
‘‘Bylo to první, co mě napadlo!‘‘ Odpověděl nato.
‘‘Fajn, dík! Vrať se na můstek!‘‘ Ukončil Nerad a okamžitě se dal do práce na počítači.
‘‘Už víte, co dělat?‘‘ Zeptal se Bren, který stál celou dobu poblíž.
‘‘Stačí nějaký elektrický puls, otázka je, jak ho udělat.‘‘
‘‘Ze zpráv z Atlantidy jsem se dozvěděl, že Wraithi několikrát použili původních štítů, které nahradili tak, aby omračovali. Je to možné?‘‘
‘‘Je to možné, ale loď nedá na štíty dopustit, museli bychom to udělat s jumperem, ale ten nerozšíří štít dostatečně daleko.‘‘
‘‘Tak mu dodejte energii?‘‘
‘‘Nevím, co by s lodí udělalo vypojení energie a už vůbec ne, co by tolik energie udělalo s jumperem. Nevím, kde jsou zdejší zdroje energie a ještě težší by bylo je do jumperů zapojit.‘‘
‘‘A základna nedisponuje něčím podobným?‘‘
‘‘Nevíme, kde by to mohlo být a při množství pavouků je to nemožné.‘‘
‘‘Tak použijte zdroje energie z Jumperů.‘‘
‘‘No jistě, ale….to by možná šlo! Ale nejspíš by to stejně nepomohlo.‘‘
‘‘Tak propojte Jumper s lodí a jen do něj přesměrujte energii.‘‘
‘‘Myslím, že jen tak nepůjde propojit loď se stíhačkou.‘‘
‘‘A dokážete ty lodní štíty odblokovat?‘‘
‘‘Zatím ani nevím, co je blokuje!‘‘
‘‘Tak na tom pracujte, doufám že to vyjde!‘‘
‘‘Moment, stav energie narostl!‘‘
‘‘Cože? Jak je to možné?‘‘
‘‘Nevím, něco to musí dobíjet!‘‘
‘‘Takže budeme moci zpět na zem?‘‘
‘‘Možná ano, nejsem si jist. Možná jsem se jen přehlídl!‘‘
‘‘A co štíty?‘‘
‘‘Pořád nic, ale…něco opravuje systémy!‘‘
‘‘Nanité?‘‘
‘‘Systémy, tedy že odstraňuje chyby!‘‘
‘‘A jak je TOHLE možné?‘‘
‘‘Počítač mi právě odblokoval řízení lodi! I FTL!‘‘
‘‘Jsme pod zemí, jak byste chtěl vstoupit do hyperprostoru?‘‘
‘‘Nemluvím o vstupování, na let na zem nemáme energii, ale je možné, že brzy se odemknout i zbraně!‘‘
‘‘K čemu nám budou?‘‘
‘‘Antikové přeci používali drony, takže je možné, že budeme moct ty pavouky vystěhovat!‘‘
‘‘Vážně? Tak do toho!‘‘
‘‘Loď to musí udělat sama, já přeci na nic nesáhl!‘‘
‘‘Dobrá, až se něco objeví, řekněte mi!‘‘ Dořekl Bren a odešel poblíž brány, kterou si začal detailně prohlížet.
Stephanson právě procházel další lodní uličku, jednu z těch neprozkoumaných. Společníka mu dělala seržant Kinsová, která se stále ještě nemohla smířit se skutečností, že na lodi mohou být pavouci.
‘‘Tiše!‘‘ hlesl náhle. ‘‘Neslyšíte něco?‘‘ Kinsová se soustředila jen na svůj sluch a skutečně, slyšela tlumené cupitání, které vytvářelo mírnou ozvěnu. Přikývla tedy a oba se dali do plížení kupředu.
‘‘Podplukovníku?‘‘ Ozvalo se náhle z vysílačky, kterou Thomas hned zastínil rukou.
‘‘Tiše, myslím, že tu někde je!‘‘
‘‘Jo, to jsem chtěl říct, mám ho na senzoru, je od vás dvě zatáčky, jedna vpravo, druhá vlevo a jde směrem od vás!‘‘
‘‘Jak to víš?‘‘
‘‘Loď se opravuje, každou chvíli mám větší možnosti.‘‘ Odpověděl Nerad a netušil, že je to konec jejich rozhovoru.
Dvojice se tedy plížila dál, zrychleným tempem prošli oběma zatáčkami, aby v dáli uviděli to stvoření, které se najednou zastavilo. Chvíli se kolébalo, pak se ale otočilo směrem k nim. Nejspíše se zpozorovalo, protože se přikrčilo a vzápětí skočilo přímo směrem k nim. Skok byl dlouhý a pavouk přistál jen pár metrů od nich, tak rychle, že Nestačili zamířit a dalším skokem pavouk přistál na Stephansonovi, chystajíc se mu probodnout hrdlo, ten se ale bránit a dal stvoření pěkně zabrat, než byli Kinsová schopna pavouka probodnout.
‘‘Stephansone, čtyři jsou na cestě k vám!‘‘ Ozvalo se z vysílačky.
‘‘Čtyři? Jakto čtyři?‘‘
‘‘Museli naklást vajíčka, asi se rozmnožují dost rychle, jiné vysvětlení nemám!‘‘
‘‘Z jaké strany?‘‘
‘‘Ze zatáček! Upozorním další tým, vy utíkejte chodbou dál, na čtyři nemáte!‘‘
‘‘Skáčou dost daleko!‘‘
‘‘To byste si měli pospíšit!‘‘
‘‘To teda fakt děkuju!‘‘ Houkl Thomas a rozběhl se chodbou dál, Kinsová mu byla v patách.
‘‘Až dorazíte k zatáčce, střílejte po nich, Hurter jim de do zad!‘‘
‘‘Co je to za taktiku? Chceš, abychom se pozabíjeli?‘‘
‘‘Na to jsem nemyslel!‘‘
V tu chvíli ale k zatáčce doběhli, obrátili se zrovna včas, protože první z kvarteta pavouků již by na půlce cesty k nim. Okamžitě se dali do palby a dokázali ho zneškodnit, jenže další tři si vybrali cestu skokem. V tu chvíli ale z protější strany dorazil Hurter s dalším vojákem a podpořili jejich snažení palbou, což zbývající tři poněkud překvapilo a tento moment s sebou vzal dva z nich. Třetí byl ale dostatečně rychlý, aby přistál poblíž a další kulka od Hurtera nešťastně zasáhla Kinsovou do levé nohy. Ta vyjekla a upadla, pavouk už byl dost blízko, ale naštěstí si zachovala chladnou hlavu a svým bojovým nožem zabila dalšího hmyzího nepřítele.
‘‘Jsi v pořádku?‘‘ Přiběhl k ní Stephanson a Hurter byl již ve čtvrtině běhu směrem k nim.
‘‘Střelil mě do nohy! Jak můžu být v pořádku proboha?!‘‘ Rozkřičela se na něj vztekle.
‘‘Jo, jsi v pořádku!‘‘ Usmál se Stephanson.
‘‘Buď ticho! Víš jak to bolí?‘‘
‘‘Promiň, odneseme tě k Ravenovi.‘‘ podržel vysílačku a zaptal se: ‘‘Nerade, kolik jich zbývá?‘‘
‘‘Další dva Vás obešli, směřují k nám. Zavřu jim dveře, musíte je zlikvidovat než utečou!‘‘
‘‘Dobře, říkej mi cestu!‘‘ Dořekl a rozeběhnul se směrem, kterým přišel a Nerad mu stále diktoval, kde a kam má zahnout. Doběhl udýchaný, ale pavouci si ho ani nevšimli. Rozčíleně naráželi do dveří co největší silou a snažili se je prolomit, což by se jim nikdy nepovedlo. Thomas pozvedl svou P90, zamířil na levého z nich a v mžiku ho rozstřílel na maděru. Stejný proces potkal i toho druhého, který se nejspíš nevzpamatoval po prvních výstřelech.
‘‘Hotovo, vracíme se do centrální místnosti!‘‘ Řekl do vysílačky.
‘‘Měli byste! A co nejdřív! Po lodi se mi objevují další a další známky života! Okamžitě se stáhněte!‘‘ Odpověděl mu Younis, který byl nejspíš opět nucen nahradit Nerada, který to odůvodňoval tím, že se snaží vykonávat důležitější práci.
‘‘Dobrá, zavřete jim dveře, nám je nechte!‘‘
‘‘Běžte Dveře už asi nepomůžou, jsou všude!‘‘ Ozvalo se. Stephanson tedy přepnul vysílačku a rázně zvolal: ‘‘Všichni zpět do centrální místnosti, pavouci pronikají na palubu!‘‘
Na můstku se mezitím hrálo o přežití celé lodi, neposkytovali ostatním čas a ani je nebránili docházející municí, zde se jen tři schopní lidé snažili to celé rozhodnout.
‘‘Watanwi!‘‘ Zavolal Nerad, ‘Potřebuju větší výboje!‘‘
‘‘Jo! A nechtěl by si také něco k pití?‘‘ Volala rozzuřená a snažila se na podivném přístroji cosi zadávat.
‘‘Jo, vem to sem cestou, díky!‘‘ Zažertoval Nerad, ale nikomu se do smíchu opravdu nechtělo. Pavouci pronikali dál a dál a nikdo stále nevěděl, jak by je mohli odstranit.
‘‘Karim! Vypadni z tý židle, ta patří mě!‘‘ Rozkázal a odstrčil Younis z krabice jak to často dělával a sám si sedl, jako by se nic nedělo, proto také jeho nadcházející zápal vyvolal až obdiv, okamžitě se totiž opřel do počítače s neznámým cílem, což měl také v oblibě.
‘‘Všichni do jedné minuty zpět do centrální místnosti, jinak vás to usmaží!‘‘ Promluvil do vysílačky.
‘‘O co se snažíš?‘‘ Řekl Younis nechápavě.
‘‘S antickými vědomostmi se můžu snažit o vše! Co asi? Už vím jak na ty štíty!‘‘ Odpověděl a pokračoval.
Stephanson byl na tom čím dál hůře, jeho volba jít sám si konečně vybírala svou daň. Pavouci slézali stropy a z velké dálky na něj skákali a snažili se ho probodnout. Už neměl munici, právě vystřelil poslední náboj ze své pistole a zoufale vytáhl nůž. Přitiskl se ke dveřím, jež vídával i za méně akčních dní a přejel rukou po spínači, jako by je chtěl otevřít.
‘‘Nerade! Okamžitě dveře za mnou!‘‘ Křikl a připravil se zabodnou nůž do dalšího z mnoha skokanů, kteří se k němu přibližovali vysokou rychlostí.
‘‘Jo, jen mi řekni který z těch milionu teček jsi!‘‘ Odpověděl mu již tak dosti zaneprázdněný Nerad.
‘‘Otevři ty dveře!‘‘ Zakřičel, adrenalin mu do žil vstupoval po litrech a po čele mu začal stékat studený pot. Opět mávl rukou po otvíracím zařízení, které náhle zajásalo zelenými barvami a dveře, ke kterým se bolestně přitlačil se otevřely. Velmi rychle vyjeli nahoru a on spadl do malé, kulaté místnosti, dveře se zavřely a přimáčkly tak prvního útočníka. Byl v bezpečí.
‘‘Děkuju!‘‘ Řekl si pro sebe a ignoroval fakt, že stále tiskne vysílačku zaplou.
‘‘Tentorkát děkuj watanwi-viono-vé. Právě mi totiž usnadnila práci. Představ si, že loď dokáže rozpoznat různé formy života a označit je!‘‘
‘‘To je pěkné, ale kde jsem?‘‘ Zeptal se a vzápětí se rozhlédl. Místnost byla poměrně malá, věšlo by se sem nanejvýš deset natěsnaných lidí. Měla průměrnou výsku a naproti dveřím bylo něco, co připomínalo malá dvířka.
‘‘Sáhni na můstek!‘‘ Ozvalo se z vysílačky.
‘‘Cože? Jakej můstek?‘‘
‘‘Ten na tý obrazovce!‘‘
‘‘Žádná obrazovka tady není!‘‘
‘‘Fajn, tak jdi doprostřed místnosti a připrav si nadávky!‘‘ Ukončil Nerad a ještě naklikal poslední dávku symbolů do počítače. Okolo brány se vytvořil štít, měl velmi průhlednou, modrou barvu ale každý poznal jeho obrysy. Začal se postupně rozšiřovat, zvětšovat až přesáhl můstek, vzápětí další místnosti, hangáry a tímto tempem prostoupil celou lodí, dokonce celou základnou. Přitom, pokud narazil na pavouka, upravil ho do popelového stavu.
Zvuk tisíců klepajících nožiček utichl a na lodi zavládl opět klid, jen na chvíli, dokud všichni nezačali řvát nadšením.
‘‘Vím, že to není zrovna vhodné místo.‘‘ Promluvil Bren, který se pyšnil vyčištěným oděvem. Stál na vyvýšenince v místnosti, která byla plná stolů i židlí, na kterých nyní seděla celá posádka lodi, která konečně přistála.
‘‘A kruci dokonce ani doba na podobné řeči. Přesto se musíme chovat, jako bysme to celé měli naplánované. Proto musím poděkovat několika lidem, za jejich příkladný výkon, kterým zachránili celou posádku a…..‘‘ Do místnosti vešel Stephanson, který byl v té místnosti zaseklý skoro celý den. ‘‘A dokonce i tu zatracenou loď. No dobře, začínám se plést a tak přejdeme k věci. Chci poděkovat nadporučíku Marku Neradovi, který obětoval své vzpomínky v náš prospěch a již dvakrát nás za pomoci svých kolegů, slečny Tinwelin Watanwi a Karima Younis, jemž rovněž děkuji, zachránil. Někdy nás sice štveš Nerade, ale když jde tdo tuhého, dokážeš nás naštvat ještě víc a přitom nám zavřít pusy zachráněním! Další, komu bych chtěl poděkovat je seržant Jennifer Kinsová, podplukovník Thomas Stephanson a poručík Bill Hurter, za jejich-služby. Dokázali nám získat jídlo a přežít, dokázali i odvrátit hrozbu pavouků! A i přesto, že den co den na této základně svým způsobem riskují, nezlobí se a pracují, jako by se nic nestalo. Děkuji vám!‘‘ Na chvíli se odmlčel, chytil dech a pokračoval,‘‘A mé poslední díky patří plukovníku Stanu Kováčekovi, který si ho bohužel již nemůže poslechnout. Zemřel jako hrdina na misi, kterou přijal i když nemusel. Zachránil nás stisknutím jediného tlačítka a my jsme mu zato vděčni! Pokud tohle všechno přežijeme, patří mu místo v největších hrdinech SGC! No, děkuji vám a doufám, že jsem vám svýma řečma neotrávil chuť k jídlu. Toho teď máme díky lesům plných plodů dost a tak: Pánbůh vám to dopřej, čert vám to z držky vyraž! Dobrou chuť!‘‘
Všichni se po svém způsobu zasmáli a pokračovali v jezení. Stephanson přisedl ke stolu, kde již byl Nerad, Kinsová a Hurter.
‘‘Co se děje že sedíte u jednoho stolu?‘‘ Zeptal se s usmáním a všechny si je prohlédl.
‘‘No mě se neptej, sedl jsem si sem a oni sami přišli!‘‘ Odpověděl Nerad.
‘‘To určitě! První tu seděla Kinsová a ty si sem přišel za námi!‘‘ Rozesmál se Hurter.
‘‘No a co! Ostatní stoly….nemají tak dobrý výhled no!‘‘ dořekl a ukázal na okno, které se právě otevíralo dokořán. Bylo stejné, jako okno na Orielu, ale toto ukazovalo nádherný, barevný les, za kterým už se jen pyšnilo lesklé moře.
‘‘To jsi měl načasované, nebo máš komplice?‘‘ Zeptal se Stephanson.
‘‘Trochu od obojího, budete tu hrušku někdo jíst?‘‘ Zeptal se a ukázal na fialový plod.
Posádka přistála na bezpečném místě.
Diskusní téma: Epizoda 4. Kam dál?
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.