Epizoda 9. Dimenze
‘‘Povídám pravdu! Celá místnost tam byla postříbřená, takže slunce které tam přišlo bez potíží osvětlilo i celou chodbu, kterou mě tam přivedli!‘‘ Žasla Kinsová nad svými vzpomínkami ze zatím poslední mise SGO, sedmnácté mise.
‘‘Je to hloupost.‘‘ Odvětil Nerad suše, jako kdyby ho detaily o těchto věcech ani nezajímaly.
‘‘Ale notak! Nemůžete alespoň na chvíli zapomenout jak se nemáte rádi? Vždyť ty indiáni nám chtějí dát jídlo!‘‘ Zdůraznil Stephanson nadšeně, kousl si do podivného, modrého a kulatého plodu, který přivezli už poměrně dávno a podíval se na Hurtera, který očividně nevnímal. U stolu bylo pro tuto chvíli ticho, zato v celé jídelně, která byla přestěhována na loď bylo dost hlučno. Jako každé ráno se tu totiž všichni, vyjma Asgardů scházeli, aby posnídali a pověděli si další příběhy se svými přáteli, ať už s vesničany nebo původní, pozemskou posádkou.
‘‘Těšíš se? Budeš jednat za nás za všechny.‘‘ Zeptal se Nerad náhle, aby řeč nestála.
‘‘Abych řekl pravdu…‘‘ Rozmýšlel se Stephanson‚‘‘tak docela ano. Konečně tu bude nějaké poživatelné jídlo a ne tyhle věci. Navíc bych se s nimi mohl domluvit i na další spolupráci a pravidelném obchodování. Tohle vlastně může být jen začátek.‘‘ Dokončil Stephanson a upustil modrý plod na plechový tácek, na kterém jedl.
‘‘Já z toho moc dobrý pocit nemám!‘‘ Vnutila se jim do řeči Kinsová, která byla ještě po ránu otupělá a celá legračně pocuchaná. ‘‘Máš tam jít sám, beze zbraně a ještě jim dát recept na střelný prach, který rozhodně nemůže být funkční!‘‘
‘‘Hej! Ten recept jsem dělal já! Ručím za něj!‘‘ Vstal Nerad vykolejeně ze židle, zvedl tácek s ohryzkem a chystal se odejít pryč, aby celý zbytek dne zasvětil dalším výzkumům. Náhle se ale zastavil a nechápavě se zahleděl kamsi vpřed.
‘‘A o tom právě mluvím, je od tebe!‘‘ Pokračovala ještě Kinsová.
‘‘Eh, nechme to na jindy, ahoj. Uvidíme se u večeře!‘‘ Rozloučil se Nerad, když po chvíli nabyl vědomí. Pak se už jen otočil a odešel mezi jídelními stoly, které byly ze všech stran obleženy posádkou.
Stephanson se za ním podíval, zaostřil a zamračil se.
‘‘Poslední dobou se mi zdá, že má nějaké výpadky. Mám starost, jesli si tím čištěním nepoškodil mozek.‘‘ Dělal si Thomas starosti.
‘‘Jeho mozek už nemůže pojmout další poškození.‘‘ Rýpla si Kinsová.
‘‘No nic. Za chvíli půjdu. Díky mě možná do rozvrhu přidají i oběd!‘‘ Povzdychl si Thomas a vznešeně se odsunul od stolu, vstal a bez obtěžování s táckem volně odešel.
‘‘Doufám, že nepřinese žížaly.‘‘ Dodala ještě Kinsová.
Na můstku to všude pípalo, poblikávalo a dveře kolem se zmateně otevíraly a zavíraly, dokud nevešel Stephanson a svým hlubokým hlasem nenarušil tuto podivnou symfonii slovy:‘‘Hej! Co se to tu zase děje?‘‘
U hlavní konzole stála Watanwi a horečnatě klikala snad na každé tlačítko, které viděla.
‘‘Nevím! Prostě jsem přišla a když jsem se toho dotkla, začalo to samo!‘‘ Křičela bezmocně.
‘‘Zavolej Nerada!‘‘ Křikl Stephanson a vyběhl po schodech nahoru, aby se na konzoli, které nerozuměl mohl alespoň podívat.
‘‘Ten zase nepřímá! Šel zprovoznit dveře s generátory.‘‘ Odpověděla. Přes to všechno zazněly kroky. Jedny byly o něco hlasitější, než druhé, které byly lehké a téměř bez odporu. Do místnosti vešel udivený Bren, následován Younisem, který na to vše hleděl spíše naštvaně.
‘‘Co se to tu kruci děje?‘‘ Vykřikl Charles, proskakujíc mezi zabírajícími se dveřmi.
‘‘Objevila se tu nějaká chyba, nevím co s tím!‘‘ Hlásila Watanwi spěšně. Mezitím vyběhl nahoru i Younis, nechávajíc za sebou pomalého Brena a doslova se přitiskl zrakem k počítači.
‘‘Počkej, něco zkusím!‘‘ Řekl odvážně a natáhl se ke tlačítkům, na nichž zadal podivný příkaz, byla to sekvence jednotlivých stisků, které na sebe vůbec nenavazovaly.
Pískot utichl, světla přestala přeblikávat a dokonce i dveře se vrátili do otevřené polohy, jak byly Neradem naprogramovány.
‘‘Jak si to udělal? Zkoušela jsem všechno!‘‘ Žasla Watanwiová, když viděla rychlý zásah dříve nesmělého Araba.
‘‘Něco jsem se naučil i bez Nerada. Není to tak složité. Stačí si jen zapamatovat pár věcí. Ale ještě se nato budu muset podívat, nechtěl bych to podcenit.‘‘ Odpověděl Karim, ohlížejíc se na Brena, který konečně udýchaně vyběhl po schodech až k nim.
‘‘Dobře, takže můžu jít?‘‘ Zeptal se Stephanson nevzrušeně.
‘‘Jo, postav se k bráně, já zatím zadám adresu.‘‘
Thomas se obrátil, sešel ze schodů zpátky a postavil se po bok ke bráně, aby ho nezasáhla bublina.
‘‘Zadávám!‘‘ Rozezněl se arabův hlas po místnosti. Brána začala vytáčet. První symbol zapadl a vzápětí další, dokud to touto rychlostí nedošlo až k sedmému, výchozímu. Brána se aktivovala, něco ale rušilo její klasický dojem. Po jejím boku se plazil blesk, který se sice objevil jen na krátkou chvíli, než zmizel, ale hned za ním začala červí díra přeblikávat.
‘‘Co to je?‘‘ Zakřičel Stephanson nahoru.
‘‘To je v pořádku! Brána jen dostala o něco víc počáteční energie, nanity tuto chybu brzy opraví. Víckrát by se to už nemělo opakovat! Klidně projdi!‘‘ Povzbudil ho Younis a na chvíli se nenápadně usmál.
‘‘Tak jo, vrátím se brzy!‘‘ Zamával Thomas, popadl tašku, která byla poblíž připravená a prošel nestabilně vypadající bránou.
Červí díra ho rozložila, okamžitě vystřelila na cíl a opět složila.
Stephanson vešel na pevný základ před bránou, která se za ním zavřela, on ale nevypadal moc jistě. Rozhlížel se zmateně kolem, byl zpátky na Orielu.
Před ním byly dvě schodiště, po každé straně místnosti jednou, vedly na vyvýšeninu, kde se za hlavním počítačem krčil překvapený Younis a těsně vedle něj Bren, který stál s ústama otevřenýma. Po Watanwi nebylo ani stopy.
‘‘Karime! Co se to teď kruci stalo?‘‘ Zakřičel Stephanson rozpačitě. Jeho přítel nahoře pořád nevěřil svým očím, odmítal rozumět.
‘‘Kdo sakra jste?‘‘ Ozval se Bren nahoře. Thomas se nechápavě zamračil.
‘‘Fajn, může mi tu někdo vysvětlit, co se to tu právě stalo?‘‘ Zeptal se Stephanson do vzduchu. Kolem něj stálo několik civilistů a snažili se napodobit práci svého nadřízeného, Ravena, který byl mezi nimi jediný, kdo byl opravdový medik. Pečlivě cosi dělali na antických strojích, kterých tu bylo dost, víc než si Stephanson vůbec pamatoval, navíc mu Nerad stále tvrdil, že se k jejich zkoumání dostane až později, až prověří zásobníky energie, tedy pravděpodobně ZPM, které stále unikalo objevení.
Vše bylo ještě podivnější díky tomu, že se na něj všichni dívali s jakýmsi údivem, nedůvěřivostí a někteří i s odporem. Bylo mu to proti srsti, mračil se na ně, ale podstatě nemohl nic dělat, dokonce mu ani neodpovídali na jakoukoli otázku.
Do místnosti pak vešel Bren, měl na sobě na míru šitou vojenskou uniformu, nášivku s označením EEO a na nose poněkud jiné, hranaté brýle. Navíc na Stephansona hleděl snad s ještě větším opovržením, než ostatní.
‘‘Dobře, mohl byste mi říct, co se stalo s bránou?‘‘ Začal Thomas s rozhořčením v tónu, čemuž přisvědčovaly i jeho rozhněvané oči, které zároveň vydávali auru trpké nevědomosti.
‘‘Nejste tu, abyste mi kladl otázky, proto raději začneme lépe.‘‘ Odpověděl Bren, popošel nalevo, odkud si přisunul židli a uvolněně se na ní posadil, opřel si ruce o kolena, přikrčil se a podíval se na Thomase. ‘‘Takže zaprvé bych chtěl vědět, jak jste mohl uniknout?‘‘ Dokončil Bren.
‘‘Uniknout? O co tu krucinál jde? Kde ste sehnal tu uniformu? Jakto, že Raven používá ty stroje a jakto, že už tu dávno není Nerad?‘‘ Ptal se dál Stephanson bez ohledu na Brena.
‘‘Tak znova. Jak jste se dostal z té lodi?‘‘ Zeptal se Bren znovu.
‘‘Z jaké lodi? Poslední cizí loď, kterou jsem viděl byl Asgardský Vanir!‘‘ Odpověděl Thomas nechápavě, tato situace už mu začala lézt na nervy, začínal mít pocit, že se zbláznil. Myslel na mnoho věcí, které by toto mohli vysvětlit, ani jedna ale nepřicházela v úvahu.
‘‘Co prosím?‘‘ Zeptal se Bren náhle, možná i překvapeně, což se ale z jeho ztuhlého výrazu nedalo poznat.
‘‘Asgardský Vanir. To je ta Asgardská loď. Asgardi je sem přeci přivezli potom, co jsme se dohodli!‘‘
‘‘Jste vůbec plukovník Thomas Stephanson?‘‘ Zeptal se Bren nedůvěřivě.
‘‘Jsem podplukovník, ne plukovník. O co tu má sakra jít? To si ze mě všichni děláte srandu?‘‘
‘‘Plukovníku, raději bych věděl, jak jste přežil. Místo pádu té lodi jsme prohledávali, ale nenašli jsme nikoho živého, vlastně ten pád zničil většinu těl.‘‘
‘‘Jaký pád? O čem to mluvíte?‘‘
‘‘Plukovníku, potvrzujete že jste členem amerického námořnictva?‘‘
‘‘Samozřejmě! Už hezkých pár let!‘‘
‘‘Jste členem SGC?‘‘
‘‘Ano, tři roky.‘‘
‘‘Přihlásil jste se dobrovolně do expedice Oriel?‘‘
‘‘Cože? Expedice Oriel? Dobrovolně?‘‘ Zděsil se Stephanson, zvedl se z lůžka a udiveně hleděl na Brena.
‘‘Ravene, myslím že tu máme dalšího nového. Zavolej Younise, ať přijde. Musíme přijít nato, jak to zastavit, jinak jich tu za chvíli budeme mít víc, než budeme schopni pojmout!‘‘ Ohlásil Bren, zvedl se a přešel ke vchodu, o který se znuděně opřel.
‘‘Co to má znamenat?‘‘ Vykřikl Stephanson.
‘‘Vysvětlím vám to.‘‘ Začal Bren, protáhl se a pokračoval, ‘‘Jakkoli je loď vyspělá, už jsme se setkali s mnohými problémy, které vznikly vlivem dlouhého působení tun ledu na Arktidě. Díky tomu se stalo, že naše brána jednoho dne zkolabovala a začala přijímat více energie, než měla. To způsobilo průchod červí dírou zpět na Oriel, ale do jiné dimenze. Jak, se mě neptejte, to nevím.‘‘ Stephanson si začal starostně mnou oči. ‘‘Později jsme zjistili, že brána je chráněná a že tedy nešlo o poruchu vlivem poškození, ale o sabotáž, která pravděpodobně vznikla, když se na Oriel dostali Khandoňané. Podařilo se nám to opravit, ale z jiných realit k nám stále přicházejí jiní. Naposled k nám přišla žena, která se představila jako seržant Jennifer Kinsová, že prý jejich loď byla na pokraji zničení a cesta bránou byla jediná možnost. Jistě si umíte představit, co to pro nás znamenalo, když jsme ji viděli živou!‘‘ Dopověděl Bren a uhnul se před jedním z početného personálu lékařů, kteří v Thomasově realitě rozhodně chybí, dokonce pomyslel, že by tu mohl zůstat. Vzápětí se mu ale tato myšlenka rozplynula, protože si vzpomněl na všechny lidi, kterým zachránil krk a nato, že je tam potřebný každý a takovéto sobecké úmysly si prostě nemohl dovolit jednotlivec.
Záviděl. Sice věděl, že zde je dávno mrtvý, ale byl zde elán, který u něj neměli. Všichni se zde pohybovali šikovně, nenadávali na svou práci, dělali to co měli a hlavně byli spokojeni, což se o unesených vandrácích bez munice říct nedalo.
‘‘No, vlastně u nás to nebyla expedice.‘‘ Začal Stephanson vzpomínat, zahleděl se hluboko do mysli a našel vzpomínky na vše, ohledně Orielu. Sice to byly vzpomínky jen několik dní staré, přesto mu to přišlo, jako kdyby v mysli hledal dávno ztracenou minulost.
‘‘Našli jme loď, Nerad ji našel. Převezli jsme ji a zkoumali, ale vláda požadovala rychlé zprovoznění kvůli stupňující se válce s Luciánskou aliancí. Loď se nějak zbláznila a-‘‘
‘‘Šlo o sabotáž!‘‘ Přerušil ho Bren náhle a otočil se k němu zády, jako by také vzpomínal. ‘‘Nám se to také stalo, někdo sabotoval loď, ale všimli jsme si toho včas.‘‘ Dokončil. Stephanson strnul, hlavou se mu začaly honit různé myšlenky, začal mít vztek. Přesto se udržel střízlivý.
‘‘Kdo to byl?‘‘ Zeptal se a hlasitě si oddechnul.
‘‘Na pachatele jsme nikdy nepřišli. Už se to ale neopakovalo.‘‘
‘‘Takže tohle všechno je kvůli?‘‘ Thomasovi se zatočila hlava. Sáhl si klepavou ruku na obličej a promnul si oči.
‘‘Nejspíš ano. Teď vás budeme muset umístit do cely. Určitě to chápete.‘‘
‘‘Jistě, chápu.‘‘ Špitl Thomas a bez odporu se nechal odvést dvěma mariňáky, kteří celou dobu stáli opodál, přesto si jich ani nevšiml.
Stephanson vstoupil do cely celý znavený, bylo na něm znát vypětí, kterému byl vystaven, jakmile přišel na skutečnost, že se do všech nesnázích dostali kvůli jedné konkrétní osobě.
‘‘Tome!‘‘ Ozval se pištivý hlas seržantky Jennifer, která se právě zvedla ze země na okraji cely. ‘‘Jsi to ty? Říkali, že jsi v této realitě zemřel!‘‘
Thomas byl vlastně rád, že ten známý hlas slyší. Nyní mu byl příjemnější, než kdy jindy.
‘‘No, vlastně jsem taky z jiné reality.‘‘ Odpověděl nejistě. Kinsovou ale tato skutečnost nezastavila, rozeběhla se k němu a radostně ho objala.
‘‘Alespoň že jsi to ty!‘‘ Odpověděla po chvíli. ‘‘Vůbec nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi! Mariňáci si se mnou nesmí povídat. Asi víš, jak rychle začnu být znuděná?‘‘
‘‘Vlatně ani-‘‘ Začal Stephanson. Zavzpomínal, ale nevzpomněl si ani na jeden den, kdy by to v jeho realitě projevila. ‘‘Ani ne.‘‘
‘‘Heh, nějaké změny jsou, ale alespoň že už tu nejsem sama. Už před měsícem slibovali, že najdou způsob jak mě vrátit domů!‘‘
‘‘A nezmínili se o průběhu?‘‘ Zajímal se Thomas.
‘‘Celou tu dobu sem nikdy nechodí! Až ty! Bohudík za tebe.‘‘
‘‘Jak tě tak poslouchám, myslím že tu bude nuda.‘‘ Odtušil Thomas a začal se po cele rozhlížet. Nebylo tu zhola nic, snad až na dvě deky, které nejspíš mají sloužit jako postele. Thomase trochu překvapila ta druhá, protože nikoho jiného v cele neviděl a skutečnost, že ji připravili tak rychle se mu zdála nezvyklá. Nicméně byl v jiné realitě a tak na to brzy zapomněl. Prostě si na ni sedl, následován Kinsovou, která si sedla těsně vedle něj.
‘‘Tak jaké to tam u vás je?‘‘ Zeptala se se zájmem v očích.
‘‘Docela špatný, už jsem myslel že se na náš usmálo štěstí, ale zase se to vše pokazilo. Oriel snad vydává nějakou temnou auru, protože se mi to zdá čím dál tím víc nemožnější.‘‘
‘‘Ah. To znám. U nás si všichni hrají na hrdiny, pracují a dělají, jako kdyby to byla rutina. Já ale nejsem hloupá a vidím, že jim není zrovna nejlíp. Můžou to být profesionálové, ale stýská se jim. Hodně jich po nocích brečí. Chtějí domů.‘‘
‘‘Ano. Sice jsem nikoho neslyšel brečet, ale je to znát.‘‘ Zalhal Stephanson, jelikož nechtěl zůstat se všímavostí pozadu. ‘‘Taky máte na palubě to odporné ovoce bez chuti?‘‘
‘‘Myslíš fialové plody? Mě docela chutnají.‘‘
‘‘Jsi úplně jiná, než Kinsová kterou znám!‘‘ Usmál se Thomas.
‘‘Ty mi u vás říkáš Kinsová? U nás jsme si tykali.‘‘
‘‘No, jde prostě o takový zlozvyk. U nás oslovuji jen příjmením.‘‘
‘‘Aha. Ale tady mi můžeš říkat Jenny!‘‘ Řekl Kinsová usměvavě, ale s jistým nádechem rozkazu v tónu.
‘‘Tak dobře, Jenny!‘‘ Odpověděl Thomas. Ta zktatka jména mu přišla divná. Pořád si nemohl přivyknout na alternativní Kinsovou, prostě ji pořád bral tak, jak ji znal ze své dimenze.
‘‘Jak to tam u vás šlo? Povídej, co jste zjistili?‘‘ Zeptala se.
‘‘V poslední době to šlo dost hopem. Všechno se to odehrálo moc rychle. Vlastně jsme měli spíš štěstí, že žijeme. Znáš to-celou dobu se nic neděje, nic nemůžete objevit a pak přijde problém a na jeho řešení se přijde skoro hned.‘‘
‘‘Jo, u nás to řeší Nerad. Nechceš mi vyprávět celý ten příběh? Třeba že se něco naučím a pomůžu svým lidem!‘‘
‘‘No, moc se mi do toho nechce.‘‘ Odpověděl Stephanson znuděně.
‘‘Víš, jaká tu bude nuda, když se něčím nezabavíme?‘‘ Zeptala se jeho alternativní přítelkyně.
‘‘No tak jo.‘‘ Vzdychl Thomas. ‘‘Všechno to začlo, když Nerad našel loď, Oriel. Vláda ho pak převezla poblíž SGC, kde jsem předtím pracoval. Okamžitě mě převeleli jako hlídače, protože loď nemohla vzlétnout a nemohli jsme si dovolit, aby ji někdo viděl. Chvíli jí zkoumali vědci, dokonce tam našli antika a začali ho léčit. Co s ním bylo pak nevím, protože mě vybrali jako provizorní posádku pro vzlet, který si vláda vyžádala. Měla armádu tak nějak pod palcem, protože bylo jasné, že hrozba luciánské aliance je stále větší a byla potřeba každá pomoc. Když s tím ale Elder zkoušel vzlétnout, loď se poškodila a-. Vlastně ji možn á někdo sabotoval. Prostě se pomátla a skočila do hyperprostoru. Tak jsme začali hledat cestu zpět, ale loď se začala porouchávat, podivné plyny zabíjeli posádku, dokud se neobjevil starší a zkušený voják, který vše perfektně organizoval. Za jeho pomoci pak Nerad, Watanwi a Younis zvládli loď zpravit a zachránit nás. Pak někdy jsi přišla s novým nápadem. Nevím přesně kdy, čas je na lodi zbytečná matematika navíc. Ten nápad byl zkratovat motor a doletět na planetu, která byla v dosahu, abychom doplnili zásoby.‘‘ Vyprávěl Thomas.
‘‘Jo, to byl dobrý nápad. U nás to tak taky bylo.‘‘ Souhlasila Jennifer.
‘‘No a na té planetě na nás někdo zaútočil, možná Khandoňané, ale jistý si nejsem.‘‘
‘‘Vážně? My jsme na nikoho nenarazili! Povídej dál!‘‘ Zajímala se Jennifer.
‘‘Nakonec jsme jídlo sehnali. No a chvíli jsme jen tak přežívali a snažili se pomoct vědcům, kteří se pokoušeli vrátit nás zpět na zemi. A vlastně jsme taky zjistili, že Nerad má v hlavě vědomosti antiků. Vždycky na něj zapomenu, když něco vyprávím.‘‘ Zamyslel se Thomas.
‘‘A dál nic?‘‘ Ptala se netrpělivě Kinsová.
‘‘
‘‘Loď vyskočila z hyperprostoru a přistáli jsme. Byl tam ale nějaký hmyz. Dost nás zemřelo, ale nakonec jsme zajistili celou přistávací základnu.‘‘ Dopověděl Hurter.
‘‘A to jste nezkoušeli projít bránou?‘‘ Zeptala se.
‘‘Ale ano! Zkoušeli….‘‘ Zamyslel se Stephanson. Začal vyprávět celý příběh, který se odehrál při prvním průchodu. Od vypálené vesnice po únik z nepřátelské lodi. Nezapomněl ani na jeden detail, což ho překvapovalo. Vyprávěl o jejich pochybné vítězství nad tímto nepřítelem a zachránění celé skupiny díky včasnému nalezení štítu lodi, ve které měli v plánu uniknout ohromné explozi. Jak se k nim přidali vesničané a nezapomněl ani na další informace ohledně viru, který se na palubě rozšířil. Jak byl poprvé bezmocný v případě napadení a jak se Kinsová podílela na záchraně celé posádky. Zvláště tento úsek se Jennifer líbil určitě nejvíc.
Když s tím skončil, povyprávěl jí ještě o nalezení Asgardů, což ji velmi překvapilo. Jak se i přes počáteční nešváry dohodli na společném úniku. O nasazení antických stíhaček proti Khandoňanské letce i o jejich nárazu do hangáru, kde téměř umřeli. Jak Hurter ovládal loď,jak šel sám pro evakuující se posádku na neznámou planetu. O kulatých sondách a silných zbraních, kterými Asgardé bez potíží vymýtili Khandoňany z paluby lodi.
A konečně jí pověděl i o návštěve planety s indiány, se kterými navázali dobré vztahy a chystali se obchodovat, dokud nebyl Stephanson přenesen bránou sem, do jiné reality. Možná lepší reality, možná i horší. Bylo zde mnoho jiných věcí, mnoho podobných.
‘‘A nevíš něco, co by nám pomohlo porazit Khandoňany?‘‘ Zeptala se po tom všem Jennifer. Thomase tato otázka nijak nezaskočila, ve skutečnosti ji čekal. Celou dobu tušil, že by mohla přijít a právě tato otázka mu prozradila, jak je to s původem této Kinsové.
‘‘Ne. Navíc jste se mě mohli jen zeptat a ne hrát tu nějaké divadlo! Jsem přeci s vámi tak proč tohle děláte?‘‘ Zeptal se jí a netrpělivě se zvedl. Přesto neztrácel nervy a jeho hlas, stejně jako nálada byly ustáleny na tom samém místě, jako před několika minutami.
‘‘Možná proto,‘‘ Začala Kinsová trochu jiným hlasem, než předtím. Ten hlas byl poněkud temnější, hlubší. Zvedla se a došla až na dosah jeho ruky, kde se zastavila a nadechla, aby mohla svou větu dopovědět. ‘‘Že i přesto, co si myslíš jsi nepřítel.‘‘
Stephanson byl zaskočen.
‘‘Ale proč? Řekl jsem všechno, co jsi chtěla vědět, tak proč jsem nepřítel?‘‘ Zeptal se.
‘‘Jsi jeden z těch, kteří přišli do naší galaxie nezváni, neočekávani. Chovali jste se jako osvoboditelé, hrdinové. Museli jsme to zastavit, ale raději než zničení této lodi jsme si vybrali její zabrání. Už víš, co jsem myslela?‘‘ Odpověděla. Začínalo to dávat smysl, vše co říkala souviselo. Stephansonovi začaly docházet všechny detaily až věděl vše o tom, kdo proti němu v této cele vlastně stojí.
‘‘Khandoňanský virus!‘‘ Vzdychl pro sebe.
‘‘Víme všechno o této technologii. Díky tobě víme i k čemu slouží, přesto nám jedna věc uniká….‘‘ Kinsová Thomase náhle chytla pod krkem a bez potíží zvedla pár centimetrů nad zem. ‘‘Pověz, jak máme ovládnout tuto technologii?‘‘
‘‘Neřeknu.‘‘ Zasípal Thomas.
‘‘Proč nic z těch věcí v našich rukách nefunguje?!‘‘ Zařvala Kinsová a odhodila Thomase k levé stěně vězení, kde Stephanson dostal ještě další ránu o vězeňský štít.
‘‘Protože ne všichni to mohou ovládat.‘‘ Odpověděl Stephanson s vědomím, že tímto nic neprozradí.
‘‘Chci jména. Chci vědět, kdo všechno to umí, nebo začnu zabíjet ostatní!‘‘ Křikla Jennifer.
Stephanson se zamyslel.
‘‘A proč si myslíš, že mě životy lidí v této realitě mají zajímat?‘‘ Odpověděl.
Kinsová k němu vztekle přiběhla a kopla do něj. Bez všeho soucitu se pak obrátila a přišla ke dveřím vězení, které se na rozkaz hlídajícího vojáka otevřely.
‘‘Myslím, že brzy změníš názor!‘‘ Odpověděla.
Thomas ležel osamocen v cele. Nevěděl, jestli se odsud dostane živý, nevěděl, jestli může někoho zachránit. Vůbec už nevěděl, jestli se může dostat zpět do své reality.
Zrovna otočil hlavou vstříc prázdné místnosti, když dostal nápad.
Vstal, protáhl se a namířil si to ke dveřím. Chvíli u nich stál a přemlouval se, nakonec se v něm ale cosi pohnulo a skrčil se. Věděl přesně, co hledá.
Z podrážky své boty vytáhl kalý kousek kovu, který kdysi býval součástí nože. Podíval se na něj a nakonec se váhavě řízl na svou levou dlaň. Podíval se k východu a zhluboka se nadechl.
‘‘Héj! Tak jo! Řeknu vám ty jména!‘‘ Zařval jak nejhlasitěji uměl. Chvíli počkal, pak zařval znova a vzápětí ještě jednou tu samou větu.
Jeho volání nakonec bylo vyslyšeno a do místnosti po chvíli vešla Kinsová, se zklidněnou, ale ďábelsky vyhlížející tváří.
‘‘Chtěls mi něco říct?‘‘ Zeptala se, ale dovnitř nevešla. Thomas zneklidněl.
‘‘Ano, ale raději bych si o tom promluvil víc v soukromí!‘‘ Odpověděl.
‘‘V soukromí?‘‘ Zamračila se Jennifer. ‘‘Tato loď je celá naše, tohle je tvé soukromí!‘‘ Dopověděla rázně.
‘‘No dobrá, řeknu vám to!‘‘ Odpověděl. ‘‘Ale chci zato jednu věc!‘‘ Dokončil s liščím výrazem na tváři.
‘‘Nejste zrovna v pozici, kdy byste si mohl něco poroučet!‘‘ Rozhněvala se Kinsová.
‘‘Klid! Chci jen jednu pusu!‘‘ Odpověděl.
‘‘Řekni mi to, co chci vědět a tvá smrt bude rychlá, dělej!‘‘ Vykřikla.
Thomas se zamračil, začaly mu docházet nápady, jeho plán měl velký háček. V očích mu ale svitlo.
‘‘Heh, dobrá! Chtěl jsem s vámi vyjít zadobře, ale tak to asi nepůjde. Neřeknu nic! A víte co? Můžete si zde být deset tisíc let, ale na ovládání nepřijdete! A když nepřijdete na ovládání, nebudete moct otevřít hangáry a ani zrušit automatický štít brány při vytočení, takže o loď přijdete! Taková je vaše situace! Jste zkrátka nuly! Prohráli jste a odmítáte si to připustit!‘‘ Zasmál se Thomas.
‘‘Dost!‘‘ Zařvala Kinsová a chystala se vejít do vězení, když si všimla ukapávající krve ze Stephansonovi dlaně. Zastavila se a usmála se.
‘‘Nejsi tak hloupý! Chtěl jsi do mě svou krví vpravit protilátku, která by ze mě vyhnala náš vir. Hmmmm. Vynalézavé. Já ale nejsem hloupá. Na oplátku ty jsi hlupák! Jsme hrdá rasa a jelikož jsi odjinud, dovolili bysme ti odejít do exilu, ale teď, díky tobě je po všem. Nepřítel se blíží na naší pozici a my nemůžeme uvědomit naší flotilu, kde se nacházíme.‘‘
‘‘To je mi líto. Vypadá to, že i tak velká rasa bude převálcovaná naší rasou!‘‘
‘‘Nemluvím o vás hlupáku! Ale to už je stejně jedno! Mluv, nebo zde všichni zemřeme! Máš poslední šanci!‘‘ Zařvala Kinsová hrubě.
‘‘Radši zemřu.‘‘ Odpověděl Thomas jednoduše.
‘‘Tak dobrá.‘‘ Špitla Jennifer, otočila se na patě a pomalu vyšla z místnosti. Otočila hlavou vpravo a cosi ukázala na prstech své levé ruky, pak odešla za roh a ztratila se Thomasovi z očí.
Další dvě hodiny se nic nedělo. Nikdy nevešel ani neodešel. Bylo ticho, ačkoli po chodbách často kdosi proběhl. Vypadalo to, že celá posádka má naspěch. Bylo jisté, že nepřítel, o němž se Kinsová zmínila je na cestě.
Posádka neměla bez Thomasovi pomoci kam utéct. Nemohli odletět, nemohli zavolat o pomoc a dokonce nemohli ani vytočit bránu, protože neuměli používat antický gen. Přesto se stále snažili a jakýkoli úspěch nepřisuzovali genu, protože o něm neměli ani tušení.
Trvalo to opravdu dlouho, než mohl Thomas usoudit, že nepřítel dorazil.
Začal to tušit už ve chvíli, kdy se počet běhajících osob po chodbách zdvojnásobil a jistoty nabil ve chvíli, kdy se ozvala první rána a na štít lodi, který sama aktivovala dopadl první výstřel. Loď se zachvěla, ale byla v pořádku. Dokonce ani jiskra nevylétla, jak byl štít silný.
Útok začal.
Thomas se nemohl moc dozvědět z pouhých zvuků a ozvěn, rozhodně ale mohl usoudit, že navzdory tomu, jak je Oriel vyspělý, nyní, kvůli otrávené posádce prohrával.
Štít slábnul, přesto by trvalo ještě dlouhou dobu, než by začal selhávat. V místnosti přesto náhle spadly světla a štít vězení se vypnul. Thomas byl udiven.
Náhle mu došlo, co se pravděpodobně stalo. Lidé, ovládaní Khandoňanským virem museli přijít na způsob, jak loď pomocí genu ovládat. Zkrátka neodborně vyřadili vše nepotřebné, včetně cely, aby mohli energii převést do štítů a získali čas na zjištění, kde se ovládají zbraně nebo pohon.
Tak či onak, tento neopatrný čin dal Thomasovi šanci utéct. Okamžitě přiběhl k zavřeným dveřím cely a podíval se skrz ně na sloup, kde bylo ovládání těchto dveří.
Opět vytáhl z boty svůj ocelový střep, protáhl ruku skrz mříže a začal se v zařízení šťourat naslepo.
Nejméně třikrát ho udeřil snížený proud, než konečně našel způsob, jak otevřít dveře. Zasekl střel o spouštěč a podíval se na dveře, které se díky odříznutí od hlavního zdroje otevírali přinejmenším pomalu.
Dveře dojely ani ne půl metru, než se nadobro zastavily. Tato skulinka naštěstí poskytovala dostatek místa na únik. Stephanson se tak dokázal škvírou lehce protáhnout ven z cely.
Lehčí část měl za sebou.
Proplížil se ke vchodu a přimáčkl se ke zdi, pomalu nahlížejíc, jestli poblíž nikdo není. Naštěstí to vypadalo, že posádka má práci na odlišných místech, pravděpodobně u motorů a bohužel i na můstku, na kterém byla i brána.
Rozběhl se tedy chodbou vlevo, dál od obojího, blíž k místnostem, které v jejich realitě používali jako skladiště a hlavně jako cvičiště a střílny.
Cestou na nikoho nenarazil, alespoň dokud už neměl sklad za rohem. Nenápadně nahlédl za roh, ke dveřím do střílen. Ty nikdo nehlídal, jenže o pár vchodů dál strážil jeden z vojáků sklad, samozřejmě s Khandoňanskou puškou v ruce.
Stephanson si zvážil priority, opět se rozhodl jít dál a neohlížet se.
Vyběhl zpoza rohu a rozběhl se na hlídače, který se překvapen nezmohl na zamíření a stačil vystřelit pouze jednu ránu, naslepo. Ta hbitě vyletěla z hlavně a otřela se o Thomasův límec, nebezpečně blízko jeho krku.
Bez známek zájmu o tuto skutečnost se Thomas vrhl na svého protivníka holýma rukama a podařilo se mu vyrvat těžkou zbraň z jeho zaskočených rukou. Stephanson věděl, že omráčení nebude nejlepším řešením, proto si vybral radikálnější metodu. Už nehodlal každého šetřit, chtěl uniknout a jeho protivník mu stál v cestě. Udeřil ho zbraní do spánku a okamžitě namířil na jeho padající tělo zbraň, vystřelil. Rána dopadla přesně, srdce vojáka přestalo bít nadobro.
Stephanson se otočil, podíval se na střelnici a odhodil těžkou pušku, která pro něj byla nevhodná, šel si přímo pro lehčí pistole.
‘‘Jak jsou na tom štíty?‘‘ Zeptal se Bren bez známky emocí v hlase.
‘‘Pět procent a drží! Jsme v bezpečí!‘‘ Ohlásila Watanwiová.
‘‘Zbraně? Pohon?‘‘ Ptal se Bren dál, nakloněn k Younisovi.
‘‘Negativní. Pracuji na tom!‘‘ Ohlásil se Arab. Bren se ihned po odpovědi naklonil k hlavnímu počítači.
‘‘Nepotřebný personál se musí přesunout do hangárů!‘‘ Promluvil, aby ho slyšela celá místnost. Okolo byli jen samí mariňáci, civilisté a pár lékařů. Všichni vědci momentálně pracovali na počítačích buď poblíž Brena, u motorů nebo v Hangárech, kde se snažili zprovoznit letouny. To se jim samozřejmě nedařilo.
‘‘Vysílače?‘‘ Zeptal se Bren na další otázku, když se místnost začala vyprazdňovat.
‘‘Negativní, byly poškozeny ještě před obsazením lodi.‘‘ Odpověděl Younis.
Mluvili jako bez duše. Žádný elán, žádné vzrušení a žádná vůle, žádná emoce, dokonce ani cit nebylo možné zaslechnout.
Místnost již byla vyprázdněna. Zůstalo zde jen pár mužů. Obě dveře, které vedly pryč z centrální místnosti byly stráženy mariňákem a před bránou stála Kinsová, jako jejich velitel.
‘‘Nějaký pokrok?‘‘ Ozval se Bren znovu.
‘‘Ne.‘‘ Odpověděl Younis. ‘‘Stále nic.‘‘
‘‘Připravte se na otevření hangárových vrat!‘‘ Rozkázal Charles.
‘‘Připravuji se…‘‘
Po místnosti se náhle rozezvučněla ozvěna kroků. Nebylo jich mnoho, možná patřili jedné, možná dvou osobám. To se přesně určit nedalo. Nikdo se ani nepohnul, vojáci namířili své Khandoňanské zbraně směrem ke dveřím a vyčkávali. Náhle se ozval výstřel a po místnosti se na malou chvilku prolétla zelená střela pistole. Letěla přesně do protějších dveří, než vystřelila. Svou daň si vybrala rychle, hlídající voják se skácel k zemi.
Druhý, který byl u výstřelu byl již taktéž mrtvý. Jeho tělo se ale sesunulo k zemi až teď. Do té chvíle ho totiž držel Thomas, který vojáka nezabil pistolí, ale svým střepem. Vzápětí namířil na Kinsovou, už už chtěl zmáčknout spoušť, ale zaváhal. Přeci jen to byla jeho přítelkyně.
Ona ale stejný pocit neměla, vytáhla svou zbraň, zamířila a vypálila stylem podobným kovbojskému. Střela byla přesná, přesto se jí Stephanson stačil jen tak tak vyhnout pádem k zemi. Byl rozmyšlen to dokončit, začal slepě střílet po svém cíli, po Kinsové a nerozhlížel se. Ani Jennifer nezůstávala pozadu, střílela podobně jako on a snažila se krýt během ke schodišti. Když doběhla přesně k němu, chtíc vyskočit, dostihla jí první rána. Dostala zásah do nohy a na shody dopadla svým obličejem. Z pomsty Thomas střílel dál, dokud si nebyl jist, že zasáhl srdce, protože hlavu nemohl zaměřit, byla za zábradlím.
Když byla Jennifer mrtvá, Stephanson vstal ze země, oprášil se a pohlédl nahoru, přesně do očí Brenovi. Neřekl ani jedno slovo, vydal se po bližších schodech nahoru, aby si to s ním mohl vyřídit osobně. Přišel k němu, namířil mu na hlavu svou pistoli a zmáčkl spušť. Zbraň ale nevystřelila. Thomas se na ní spěšně podíval a teprve teď zjistil, že jedna z ran Jennifer zasáhl přívod energie. Těch pár střel, kterými Kinsovou zabil si tedy odepřel možnost zabít ostatní. Bren se ani nehnul. Nevypadalo to, že by chtěl zaútočit, prostě stál před Stephansonem a zíral na něj.
Do místnosti ale náhle vtrhlo několik osob, mariňáků vyzbrojených nejen Khandoňanskými zbraněmi, ale i těmi pozemskými.
Nedělali si starost s varovnými výstřely či prostým mířením, aby Thomasovi nabídli vzdát se, ale rovnou začali střílet. Thomas nestačil reagovat, pár kulek mu okamžitě začalo provrtávat rameno a část břicha, zalehl dolu.
Měl pocit, že je to konec, ale stále cítil bolest, stále slyšel výstřely a dokonce viděl Brena i Younise utíkat k vojákům. V hlavě mu začaly prolétávat myšlenky na rodinu, na jeho ženu a tři děti. Nemohl se vzdát! Ale potřeboval plán!
Náhle věděl, co má udělat, věděl jak to má udělat a věděl kdy to má udělat. Tato skutečnost ho v tu chvíli děsila ještě více, než chlad smrti, která mu už dýchala na krk.
Vstal, přikrčen k hlavnímu počítači, kterého se rázem dotkl. Nevěděl proč, ale tlačítka ho poslouchaly sami od sebe. Věděl, co má zmáčknout, vyřadil štíty.
Loď se začala děsivě otřásat, rány na ní dopadaly naprosto nekompromisně. Všude byly jiskry a některé přístroje začínaly hořet, bouchat a k tomu všude létaly blesky. Dokonce na chodbách bylo vidět, jak se ze stěn line starý známý kouř, který byl prvním vrahem v Thomasově realitě.
Vystřelil rukou k DHD a zadal adresu vesnice, do které se vydal se svým týmem poměrně nedávno. Byla to vesnice obývaná indiány, ke kterým byl poslán obchodovat.
Brána se otevřela, střelba ustávala a byla nahrazena nelidským křikem, jak vojáci kolem umírali.
Stephanson se silou vůle rozeběhl k bráně.
Bylo pozdě, materiál lodi přestal krýt škody na lodi a další ze střel zasáhla slabé místo v ochranném krunýři. Loď začala vybuchovat, bylo jedno kde, protože se vydávala vstříc zániku.
Oriel, legenda mezi loděmi, vrchol antické technologie byl přemožen během několika hodin neznámým nepřítelem. Padl a vzal celou posádku s sebou.
‘‘Někdo vytáčí bránu!‘‘ Zakřičel Nerad překvapeně kolem sebe. Celou dobu zkoumal počítače, aby našel Younisovy chyby, kterých se dopustil během Stephansonova zmizení. Vstal ze židle a ruku nasměroval k DHD. ‘‘Zapínám štíty!‘‘ Oznámil a stiskl modře označené tlačítko. Brána, která už pomalu přecházela k ustálení se zaštítila ohnivě zeleným štítem, který působil velmi magicky. Byl nádherný. Zelené proudy energie, které se sem tam odlouply od zbytku ve vzduchu rychle zmizely a na jejich místě nebylo téměř vidět nějaké ochabnutí. Tento stav trval dvě sekundy, štít se pak ustálil stejně jako Horizont brány.
‘‘Zruš štít!‘‘ Poručil Bren, který již tušil dobré zprávy. Nerad jednal rychle a okamžitě přerušil jedinou obranu v případě napadení.
Štít vymizel právě včas, protože ihned potom bránou přišla známá tvář, Stephanson.
Ruku měl ovázanou kusem látky, kterou odtrhl ze svého rukávu a rameno mu krvácelo. K tomu všemu mu tekla krev z nosu. Vypadal zřízeně, ale byl šťastný.
‘‘Tome!‘‘ zakřičel Hurter, který se celou tu dobu nehnul ze svého místa, když Stephanson zmizel. Bylo to překvapení nade vše. Dokonce Bren seběhl schody, aby svého přítele obejmul.
‘‘Uf! Měl jsem strach, že je s nim konec!‘‘ Oddychl si starostlivě Hurter.
‘‘No….eh-samozřejmě!‘‘ Přitakal Nerad, stále zaražený z tak náhlého příchodu. Něco mu vrtalo hlavou. Bylo to přímo před ním, na počítači, přesto si nebyl jist.
Tentýž den, v třicetosm hodin v noci planetového času byl Stephanson opět zařazen mezi živé. Mnoho lidí z posádky ho již odepsalo, zato vesničané od začátku věřili v jeho návrat. Bylo to šťastné přivítání. Přesto se Nerad nepřestal zajímat o problém, který viděl celou tu dobu, jen ho nemohl vyřešit.
Byla tma, v místnosti už byl jen on a Bren, který si pomalu skládal své papíry, do kterých psal všechny zajímavé věci, které se za den udály. Byla to jeho malá kronika, kterou začal psát proto, aby po posádce zbyl odkaz v případě, že by se nikdo nevrátil domů. Charles vstal, sebral ze země svůj batoh a vydal se ke schodům.
‘‘Už běž spát! Přece se vrátil. Navíc už jsi na vše důležité přišel!‘‘ Napomenul Nerada Bren a nezajímavě si odešel.
Nerad stále zíral na obrazovku, rukou si podpírajíc hlavu. Nebylo pochyb, že něco zkoumá, porovnává.
‘‘To snad ne!‘‘ Vzdychl.
Thomas už v klidu spal ve svém pokoji na lodi. Rozhodně to nebyl pokoj vybavený vším možným. Vlastně zde bylo celkem prázdno. U dveří stály tři skříně a naproti nim postel, vedle které byl malý stolek. Podobnost antických pokojů s pozemskými byla značná, až nato, že vše zde bylo ze slitiny kovu.
‘‘Éh! Stephansone! Podplukovníku! Pojď na můstek, rychle!‘‘ Ozvalo se mu ve vysílačce, kterou měl u hlavy. Probudil se a slyšel Nerada větu opakovat. Vzal si na sebe své věci a šel.
Thomas přišel na můstek, vyšel schody a přišel k Neradovi, který si ho teprve teď všiml.
‘‘Co se děje?‘‘ Zeptal se ospale.
‘‘Brána tě poslala do jiné reality protože byla poškozená a přetížená….‘‘ Odpověděl.
‘‘To vím. No a?‘‘
‘‘Některé reality se od sebe téměř neliší. Vlastně teď jich jenom díky mě vzniká hned několik a to jen způsobem, jak vedu větu.‘‘
‘‘Proč si mě sem přivedl?‘‘ Zeptal se Thomas nechápavě.
‘‘Porovnal sem stopy při tvém odchodu a příchodu. Neshodují se.‘‘ Odpověděl Nerad stručně a se sklopenou hlavou. Thomas na něj chvíli nevěřícně zíral. Prohlédl si svou ránu na noze, kterou měl ve skutečnosti jen poškrábanou od kulek a pak se opět podíval na Nerada.
‘‘To jako že sem nepatřím?‘‘ Zeptal se, ačkoli znal odpověď.
‘‘Ne. Jsi z jiné reality. Je mi to líto.‘‘
Stephanson si překryl ústa údivem.
‘‘Můžeš mě vrátit do té správné?‘‘ Zeptal se.
‘‘Ne, nemůžu. Opravil jsem to a pravděpodobnost že bych to rozbil správně je jako pravděpodobnost, že nám tu poletí dřevěná ponorka a budou nám z ní mávat Maďaři.‘‘
Stephanson zavřel oči. Bylo mu smutno, měl vztek, ale nemohl nic dělat. Byl uvězněn jinde.
‘‘Co se stalo se Stephansonem z této reality?‘‘ Zeptal se.
‘‘Myslím, že zemřel. Čísla která jsem porovnával byla jen minimálně od sebe a ty si říkal, že tě málem zabili…‘‘
‘‘Takže se o toho vašeho neliším, až nato, že on je mrtvý?‘‘
‘‘Ano.‘‘ Odpověděl Nerad.
Stephanson se zamračil, otevřel oči a chystal se odejít.
‘‘Bylo by lepší, kdyby se o tom nikdo nedozvěděl. Jsi tu, skoro ten samý, kterého jsme tu měli. Teď jsi tu doma. Cesta zpět není.‘‘ Houkl za ním Nerad. Thomas se nezastavil a odešel.
Diskusní téma: Epizoda 9. Dimenze
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.